Deník Au-pair: 18. Brambory jsou potravou pro prasata a chudé

V jednom ze svých předchozích článků jsem zmínila, že na zimu byly v plánu návštěvy muzeí a uměleckých galerií. Ale covid-19 mi neustále kazil plány. Od začátku listopadu byly všechny podobné instituce zavřené a já zůstávala sedět doma. Výjimkou byly občasné procházky po okolí. Ale jak se blížila polovina prosince, konečně přišla změna. Covidová opatření polevila a muzea i galerie znovu otevřely. Takže já a moje kamarádka Jo jsme zamířily do toho nejbližšího –⁠ muzea stravování Alimentarium. 

Myslím, že jsem nikdy nezmínila, že žiji v kraji Nestlé –⁠ známé potravinové značky. Všichni známe Nescafé, Nespresso, Nesquik a další produkty označené logem hnízdících ptáků. Ale věděli jste, že Nestlé sídlí ve Vevey? Ve městě, kde žiji?

Abych se přiznala, ani já sama jsem to při příjezdu nevěděla. Nikdy mě moc nezajímalo, odkud která značka pochází. Spíš jsem se starala o to, jestli jídlo chutná dobře. Takže mě celkem překvapilo, když jsem dorazila a zjistila, že budu žít hned vedle sídla Nestlé. A že v kraji jsou hned tři velké pobočky této firmy –⁠ ve Vevey, La Tour-de-Peilz a v Lausanne. Navíc mám pocit, že každý čtvrtý člověk, kterého jsem tu zatím poznala, pracuje právě pro Nestlé. 

Ale proč najednou mluvím o Nestlé, když jsem chtěla psát o naší návštěvě Alimentária? Jak jste patrně uhodli, Alimentarium založilo právě Nestlé jako první světové muzeum se zaměřením na stravování a výživu. 

Muzeum se nachází na břehu Lac Léman (Ženevského jezera), na jezerní promenádě ve Vevey. Místo nejde minout, protože je označené obrovskou vidličkou zapíchnutou do jezera. Když tak o tom přemýšlím, The Fork (vidlička) je patrně známější než samotné muzeum. Kvůli nekonečné záplavě jejích fotografií na sociálních sítích. 

Vidlička je monument vyrobený z nerezové oceli. Je vysoká osm metrů a navrhl ji švýcarský sochař Jean-Pierre Zaugg v roce 1995. Měla být na místě pouze jeden rok, po dobu oslav desátého výročí od otevření Alimentaria. Tak se také stalo, protože naneštěstí město nedostalo povolení k tomu, aby vidlička zůstala, a tak se socha přemístila do jiného města ve Švýcarsku. Trvalo dalších jedenáct let, než se vrátila domů. Opět to mělo být jen na určitou dobu –⁠ po dobu výstavy příborů. Tentokrát ale petice potvrdila, že obyvatelé chtějí, aby monument zůstal ve Vevey. Představitelům města se povedlo získat povolení kantonu a Vidlička se stala jedním z nejznámějších městských atrakcí. Je jí až do dnešních dnů. 

Muzeum stravování leží naproti Vidličce. Jedná se o historickou budovu z roku 1920, která původně sloužila jako administrativní budova pro Nestlé & Anglo-Swiss Condensed Milk Company. Po roce 1936 se vedení firmy přesunulo do nového sídla v La Tour-de-Peilz a po roce 1979, kdy tam přemístili i zbytek kanceláří, zůstala budova prázdná. Nový účel získala v roce 1985, kdy se po velké renovaci otevřela návštěvníkům jako první muzeum stravování na světě. 

Když se poprvé vydáte do schodů před budovou, všimnete si, že muzeum obklopují záhony s bylinkami a zeleninou, které jsou tam i v zimních měsících. Ale jakmile projedete automatickými dveřmi a vstupní halou, čeká vás překvapení. Kde by jeden čekal neoklasicistní halu, je uvítán moderním otevřeným prostorem, který nemá absolutně nic společného se schránkou budovy. Jistě, zmínila jsem rekonstrukci, ale kompletní vykuchání budovy jsem si pod tímhle pojmem určitě nepředstavovala. 

Jakmile jsem se vzpamatovala z šoku, zamířily jsme si koupit lístky a čekalo mě další překvapení. Prodavač se mě zeptal, kolik je Jo let. Nejspíš si myslel, že je moje dcera nebo tak něco. Tedy… je pravda, že vedle mě vypadá celkem malá, ale zatraceně! Opravdu už vypadám tak stará?! Dobrá, zachovám klid a obviním z toho roušky, co jsme měly na obličeji. 

Vstupné do muzea je 13 franků pro dospělé a 4 franky pro děti. To zahrnuje dočasnou i stálou expozici. Pokud si připlatíte něco navíc, můžete přijít do muzea i na seminář o vaření nebo zkusit jídlo v místní restauraci. Ale to nebylo na našem programu dne. Přišly jsme se podívat na stálou expozici “Food – The essence of life” (Jídlo – podstata života) a výstavu “Beruk! Yuck! Igitt! The food we love to hate” (Fuj! Blé! Hnus! Jídlo, které s potěšením nesnášíme). Tahle dočasná expozice nás do muzea nalákala kvůli všudypřítomným plakátům s lidmi se znechucenými obličeji. 

Když jsme vyšly schody do stálé expozice, přivítala nás barevná projekce džungle a interaktivní obrazovky. Právě interaktivita, jak jsem zjistila během naší návštěvy, je hlavním prvkem celého muzea. 

První část výstavy je zaměřená na to, jak se jídlo vyrábí, balí a jak se dostává na náš stůl. V místnosti orientované na produkci vystavují mnoho druhů sklizňových nástrojů z různých oborů i období. Zaujala mě velká obrazovka, na které jsem sledovala cestu jídla ze země produkce do Švýcarska. Pomocí dotykových obrazovek jsem si zvolila druh potraviny a sledovala, jak se pohybuje po světě. Dozvěděla jsem se například, že rafinované kakao přichází do Švýcarska z Ghany a urazí 10 000 km, než se ocitne v místě zpracování. 

Další výstavní místnost se zaměřuje na zpracování jídla. Bohužel bylo ale mnoho obrazovek a sluchátek mimo provoz kvůli pandemickým hygienickým opatřením. Takže některé informace se dozvíme třeba až při příští návštěvě. Vypnutý ale nebyl velký dotykový stůl, na kterém jsme hrály hry zaměřené na stravování. Za normálních okolností bychom se jich mohly dotýkat rukama, ale v době covidové jsme dostaly k ovládání jakési ovládací „pero“. Moc dobře nefungovalo – pořád se nám rozpadalo v rukou. Ale i tak byly tyhle hry zábava. Zvláště ta, ve které jsme hrály za panáčka s nákupním vozíkem. Nebylo jednoduché posbírat všechno potřebné jídlo, které nám leželo na cestě a do ničeho přitom nenabourat. 

Jak jsme postupovaly výstavním prostorem, narazily jsme na jedinou místnost, která byla zachována v původním stavu – Salon Nestlé. Byla to kancelář ředitele Nestlé v období okolo roku 1920. Sál je obložený dřevem a orámovaný velkými okny s nádherným výhledem na jezero. Dozvěděly jsme se tam něco o průkopnících průmyslové výroby potravin a také zhlédly historická balení produktů Nestlé. 

Další část výstavy se zamýšlí nad tím, jak jídlo vnímá společnost a různé sociální systémy. Různé země, kultury nebo náboženství mají své vlastní jídelní návyky a návštěvník se o nich může něco dozvědět. Já i Jo máme jako migrantky naprosté pochopení pro pocity jiných, kteří se museli naučit vařit cizí kuchyni. Už jsem se zmiňovala ve svých článcích, že jídlo a vaření  takzvaně „po švýcarsku“ mi dělá velký problém. I po čtyřech měsících v této zemi se často zamýšlím nad tím, co uvařit nebo koupit. Prostě mi chybí česká kuchyně – jídlo, které jsem zvyklá jíst od dětství. 

Právě v této části expozice jsme narazily na legendární větu: „Brambory jsou potravou pro prasata a chudé.“ Opravdu jsme nevěděly, jestli bychom měly být uražené, nebo se smát. Většinu času totiž remcáme, jak nám chybí brambory. Česká a polská kuchyně je založená na bramborových pokrmech a je fakt, že většinu víkendů naše menu skončí přípravou Rösti. Což je jediný bramborový pokrm, který jsme se zatím ve Švýcarsku naučily. Ale to je fuk, stejně jsme chudé jak kostelní myš, takže ten výrok asi zase tak mimo mísu není. 

Poslední část expozice je ve druhém patře. Než jsme si ji ale prohlédly, ocitly jsme se ve výstavním prostoru pro dočasné výstavy. Byl tedy čas prozkoumat výstavu „Beurk! Yuck! Igitt! The food we love to hate“. Cílem výstavy bylo vykouzlit nám na obličejích znechucené výrazy a musím říct, že to se autorům celkem povedlo. Nebylo to jen kvůli broukům a larvám na talíři, ale také kvůli čichovým vjemům. Malé pumpy, které po stlačení produkovaly například vůni (smrad) shnilé kapusty, byly úžasným zážitkem. 

Nejzajímavější pro mě byly omniovky se zavařeným jídlem. Na policích byly zavařovačky s mrkví, hráškem a dokonce i masem z doby druhé světové války. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohlo jídlo vypadat prakticky stejně i po více než sedmdesáti letech. Otevřít takové zavařovačky by ale asi byl jiný a dost nechutný příběh. 

Po cestě do poslední části expozice jsme narazily na herní místnost. Tam jsme si zahrály hru, ve které bylo zapotřebí využít celé tělo. Takže jsme si trochu zaskákaly kolem, aniž bychom opravdu věděly, co děláme. Co se po nás chtělo, jsme totiž úplně stoprocentně nepochopily. 

Finále trvalé expozice se zaměřuje na lidské tělo. Na smysly, které používáme během jídla, na to, jak potrava putuje naším tělem z úst až do… konce procesu. Celý proces trávení jsme tak sledovaly na obrazovkách (naštěstí v animované podobě) a také jsme se prošly chodbou, která vypadala jako obří střevo. Nejvíce jsme si ale užily kola – ta byla součástí další interaktivní hry, kde jsme si mohly zkusit, jak dlouho musíme šlapat na kole, než se nám podaří shodit váhu různých druhů potravin. Například na 100 gramů jahod musíte jet na kole přes 20 minut! A přes čtyři hodiny, abyste se zbavili tuňákového sendviče! Není divu, že nemůžu zhubnout! 

Touto místností výstava skončila a my jsme pomalu zamířily k východu. Musím říct, že nám v tu chvíli vířila hlavou spoustu informací a tím nemyslím jen vzpomínky na zábavu a hry. Také jsme se dozvěděly některá znepokojující fakta. Třeba že na konci 21. století nebude na světě k jídlu nic jiného než zelenina. Žádné maso ani obilí. Něco takového člověka zastaví a donutí přemýšlet o budoucnosti. 

Ale nerada bych zakončila tento článek v depresivní náladě. Naše návštěva Alimentária byla skvělá zábava. Myslím, že jsem ještě nikdy nenavštívila tolik interaktivní muzeum. Bylo to zajímavé a obohacující i bez toho, aby fungovaly všechny obrazovky. Rozhodně bych se tam vydala znovu. Možná jednoho dne, bez všech těch pandemických opatření. A nebo na seminář o vaření.