JustJess
Vánoce se blížily každým dnem. Vevey rozsvítila barevná dekorační světla a obchody se zaplnily lidmi. Opatření zavedená kvůli covid-19 začínala zmírňovat. Skoro to vypadalo jako naprosto normální předvánoční čas plný stresu a shonu. A co já? Stále jsem netušila, jestli se dostanu domů na svátky, nebo ne.
Štěstí se pomalu obracelo na moji stranu, když před polovinou prosince Česká republika konečně zmizela ze seznamu nebezpečných zemí. To byla skvělá zpráva. Znamenalo by to, že se můžu vrátit zpět z ČR do Švýcarska bez povinné karantény. Ale PCR testy byly stále povinné při příjezdu do obou států. Takže jsem potřebovala jeden před odjezdem a druhý po návratu. V té době stál PCR test 120–180 franků (cca 2800–4300 Kč), místo od místa. To byla na plat au-pairky pěkná suma peněz. Přidejte všechny náklady na cestu, nějaké vánoční dárky a zjistíte, že vám nezbylo vůbec nic. V tu chvíli jsem si myslela, že byl můj návrat domů oficiálně smeten ze stolu.
Pochopitelně mi to ale nedalo. Na facebookové skupině „Češi ve Švýcarsku“ lidé neustále dokola diskutovali o měnících se pravidlech, a tak jsem zjistila, že pravidlo PCR testu při vstupu vlastně platí jen pro hromadnou dopravu. Pokud bych cestovala do Česka autem, stačilo by mi udělat si PCR test až po příjezdu. Tahle informace pro mě změnila hodně, protože PCR test v Česku vycházel jen na cca 35 franků (asi 800 Kč). Takže pokud bych našla někoho, kdo mě vezme autem, dostala bych se na Vánoce domů.
Rozhodla jsem se do zmíněné skupiny podat inzerát a zeptala se, jestli někdo nejede do ČR a mohl by mě vzít s sebou. Pokud by to vyšlo a někdo by se ozval, zbývala poslední, více etická záležitost na promyšlení. „Stojí za to riskovat, že někde po cestě chytnu covid-19 a donesu ho domů rodině?“ Nebo: „Co když to chytnu doma a budu muset zůstat v Česku v karanténě a tím zkomplikuji život své hostující rodině, která mě potřebuje zpět do určitého data?“
Opravdu jsem se chtěla vrátit domů, ale zdálo se, že to nestojí za ty problémy. Nevěděla jsem co dělat a moje rodina v Česku se mě snažila odradit. Aby mě udrželi v bezpečí. Opravdu jsem z toho šílela. Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii jsem byla ráda spontánní a dělala rozhodnutí na poslední chvíli. Ale v roce 2020 muselo být všechno naplánované do nejmenšího detailu. Potřebovala jsem negativní covid test. Moje cesta musela být synchronní s délkou platnosti testu. Musela jsem vyplňovat formulář pro vstup do státu. A tak dále a tak dále. Každý můj krok byl nalinkovaný a pod kontrolou. Měla jsem pocit, že svoboda, kterou jsem brala za zaručenou, prostě zmizela.
V tu chvíli jsem se prakticky modlila za znamení shůry.
A jak překvapená jsem byla, když jsem to znamení skutečně dostala.
Celkem rychle mi odpověděla Češka, která se chystala domů autem následující víkend. Hledala spolupasažéry. To samo o sobě bych nemohla brát jako nějaké „znamení z nebes“ ale tato dáma, Ivana, zmínila, že bydlí ve městě jménem Kerzers. Něco na tom názvu mi bylo povědomé a stále jsem o tom přemýšlela. Pak mi to došlo.
To ráno, než jsem si přečetla její zprávu, jsem si všimla obrázku na průvodci Romandií (francouzsky mluvící část Švýcarska), který jsem dostala od své hostující mámy. Byla to náhoda – nikdy jsem toho průvodce nezkoumala zezadu, většinou se totiž dívám dovnitř. Ale to ráno si tak nevinně ležel na poličce a ukazoval mi záda. Na obrázku, který se na mě koukal, byla reklama na motýlí park – Papiliorama. Park, který sídlí… v Kerzers.
Jak velká je to náhoda? Že v den, kdy zaregistrujete existenci jisté vesnice, o které jste předtím nikdy neslyšeli, vám napíše osoba z té stejné vesnice, že vás může vzít domů? Pokud tohle nebylo znamení, na které jsem čekala, nevím, co jiného by to mohlo být. Pochopitelně jsem souhlasila a ze vší té nejistoty se najednou vyklubal termín odjezdu: za 5 dní.
Přípravy na odjezd byly hektické. Už jsem nepočítala s tím, že bych skutečně jela, takže jsem neměla ani jediný dárek. Svůj volný den jsem strávila běháním po Vevey se seznamem jmen v ruce a hledala jsem dárky, které bych si mohla dovolit se svým rozpočtem. Klíčenky, štamprlata, čokoládu… všechno možné se Švýcarskou vlajkou. Obecně nesnáším vánoční nákupy, ale měla jsem pocit, že se v žádném případě nemůžu vrátit s prázdnýma rukama. Nakonec jsem na nákupech zabila dva dny a většinu svého rozpočtu. Ale stálo to za to. Mohla jsem své blízké obdarovat aspoň malými dárečky a říct, že jsem na ně myslela.
Náš odjezd byl naplánovaný na nedělní odpoledne a na sobotu večer mě hostující rodina pozvala na večeři, abychom oslavili společně Vánoce. Vzali mě do fondue restaurace, protože jsem fondue nejedla za celou dobu svého pobytu. A to bylo v zemi sýra pokládáno za velké neštěstí.
Restaurace, ve které rezervovali stůl, se jmenuje „Les 3 sifflets“ (Tři píšťalky). Je to celkem malé místo, nacpané lidmi i v dobách covidových opatření. Umím si představit, že bez všudypřítomného plexiskla mezi stoly by tam bylo ještě více natřískáno. Ale takové restaurace v této části Švýcarska prostě jsou – hlava na hlavě.
Rodina objednala fondue a já si rychle uvědomila, proč vybrali zrovna toto místo. Pokaždé, když restaurace servírovala fondue, číšníci a číšnice přišli v kostýmech, se švýcarskou vlajkou v ruce a obřím mlýnkem na pepř na rameni. Nejdříve mě to překvapilo, ale poté mě to pokaždé rozesmálo. Všichni věděli, že se nese fondue, protože restaurací se rozezněla jakási hymna těsně předtím, že skvadra nesoucí připravený chod napochodovala do prostoru. Když se dostali k nám, položili na fondue pánvičku kovovou šablonu a přes tu namleli pepř tím obřím mlýnkem. A tak se na našem fondue objevil švýcarský kříž z černého pepře.
Byl to opravdu originální zážitek. Dokonce silnější než fondue samotné a to už je co říct. Fondue „moitié-moitié“ ze sýra Gruyère má opravdu silnou chuť a ještě silnější vůni. Moje hostující máma vždycky říká, že nesnáší dělat fondue doma, protože ten smrad je všude a nejde vyvětrat.
Po fondue přišel dezert a já byla vyzvána, abych zkusila něco typického pro region. „Meringues à la double crème“. Sněhové pusinky s dvojitým krémem. Jsou to klasické sněhové pusinky, které se namáčí do smetanového krému podobného mascarpone. Je ale o něco chuťově jemnější a se sladkou chutí pusinek jde dohromady skvěle. Zamilovala jsem se.
Také jsem od své rodiny dostala dárek. Opravdu úžasný. Knihu fotek Ženevského jezera (Léman, Bien plus qu’un lac). Nemohli vybrat lépe, protože miluji knihy a tato mi bude vždycky připomínat místa, do kterých jsem se zamilovala. Až jednou odejdu. Rozhodla jsem se si knihu zabalit s sebou do Česka, abych mohla všem ukázat, jaké štěstí jsem měla. Že mohu žít na takovém místě a že jsem poznala tak úžasnou rodinu.
Než jsem si to uvědomila, najednou byla neděle a já mířila vlakem z Lausanne do Bernu, na schůzku se svou převozkyní. Byla jsem nadšená a nervózní zároveň. Nadšená, protože zbožňuji být na cestě a také protože jsem mířila domů. Nervózní, protože nejsem zvyklá řídit dlouhé trasy na dálnici a dohodly jsme se, že se budeme při řízení střídat. Také jsem se cítila trochu provinile, protože jsem nechávala Jo ve Švýcarsku. Neměla to štěstí, že by se mohla vrátit na Vánoce do Polska a musela zůstat u rodiny, kde se necítila vítaná. Ale opravdu jsem potřebovala odjet.
Toto jsem si napsala do deníku na cestě z Lausanne do Bernu:
„Je tu jedna věc, kterou na sobě nikdy nepochopím. Proč se cítím tak dobře ve vlaku? Vždycky když vlak projede zatáčkou, cítím se podivně klidně a ukotveně. Možná, že čas, který trávím ve vlaku, je trochu jako srovnání s cestou, kterou jdu životem. Jsou to chvíle, kdy vím, že se pohybuji kupředu. Ale není to jen o přemístění z bodu A do bodu B. Je to jako by cesta sama byla fází života. Uzavřenou fází. Jako bych byla ve vakuu. Když jsem ve vlaku, svět kolem mě zamrzne. Čas se zastaví. Jako bych byla ve svém vlastním světě, nucená zpomalit a přemýšlet. A zatímco mé podvědomí je v naprosté harmonii, cítím také vzrušení. Protože na nové cestě nikdy nevíte, co se může objevit za oknem. Možná, že zahlédnu něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Tyhle vyhlídky mě činí neuvěřitelně šťastnou a vždycky mě zanechají naprosto fascinovanou krásou přírody a velikostí lidského ducha“.
Ukázalo se, že moje spolucestující je stejně stará jako já a cestuje se psem. Malým Jack Russel teriérem jménem Jessie. Po cestě jsme si povídaly o životě a rychle jsme se jedna druhé otevřely. I přes to, že naše životy vedly naprosto odlišnými cestami, v životních zkušenostech a způsobu myšlení máme něco společného. Zajímalo by mě, jestli to má co dělat s faktem, že jsme obě vyrostly v Česku ve zlatých devadesátkách.
Po cestě jsme měly několik zastávek. Ivča souhlasila, že vezme dalším Čechům ze Švýcarska dárky na Vánoce pro jejich rodiny, protože se neměli jak dostat domů. Auto bylo narvané k prasknutí, ještě než jsme dorazili do Zurichu, kde jsme nabíraly dalšího pasažéra. Všechny tyhle zastávky způsobily, že jsme překročily švýcarské hranice až v 6 večer a bylo jasné, že je před námi velmi dlouhá noc.
Během cesty jsme toho hodně nakecaly. Zjistila jsem, že Ivča pracuje u koní a díky tomu procestovala kus světa. Pracovala v Austrálii, na Novém Zélandu, v Anglii a nyní už čtvrtým rokem ve Švýcarsku. Byla jsem překvapená, že zrovna toto povolání nabízí takové možnosti. Nikdy by mě něco takového nenapadlo. Ale vlastně je to logické. Koně jsou všude a pokud to s nimi někdo umí, může se o ně starat kdekoli na světě.
Překročení českých hranic bylo vtipné. Na Rozvadově jsme okamžitě zamířily na čerpací stanici koupit si dálniční známku. K našemu překvapení žádné neměli. Byl skoro konec roku a už prostě nebyly žádné skladem a nový nákupní online systém byl platný až od nového roku. Prodavačka nám řekla, že žádná z jejich čerpacích stanic už známky nemá a budeme to muset zkusit u stanic jiné značky. A tak jsme nakonec jely bez známky až do Prahy, protože i když jsme zastavily na dalších čtyřech benzinkách, nikde jsme dálniční známku nesehnaly. Naše reakce na celou situaci vypadala asi nějak takto: „No jo… tak aspoň víme, že jsme zpátky v Česku.“
Cesta z Prahy byla pro mě nejtěžší. Vzala jsem řízení, protože Ivča musela řídit ještě další dvě hodiny poté, co mě vysadila doma, takže si musela odpočinout. Bylo pro mě těžké se soustředit na noční dálnici, protože překvapivě nebyla tak moc děravá, jak jsem si ji pamatovala. Takže nebylo nic moc, co by mě drželo vzhůru. Ale všechno proběhlo bez problémů a kolem druhé hodiny ranní jsem byla konečně doma a mazlila svého psa do bezvědomí.
Legrační bylo, že pouze můj táta věděl, že se vracím domů. Takže když jsem ráno zavolala mamce (žijí odděleně) a ona viděla, že mám vedle sebe našeho rodinného psa, řekla mi:„ Já to věděla! Věděla jsem, že jsi na cestě! Usnula jsem strašně pozdě, protože jsem pořád čekala, že mi zavoláš, že tě mám někde vyzvednout!“ No… netuším jak to věděla. Patrně musel zafungovat nějaký mateřský radar, protože jsem předcházejících pět dní strávila popíráním, že přijedu.
Doma v Česku jsem strávila úžasný týden. Navštívila jsem rodinu, přátele a než jsem se nadála, seděla jsem zpět v autobuse do Švýcarska. Poprvé jsem si uvědomila, že dovolená může být poměrně hektická, když musíte oběhat všechny lidi, které chcete navštívit. Přiznám se, že jsem se nakonec vrátila mnohem unavenější, než jsem odjela. Ale nechytla jsem covid-19. Takže to stálo za to.
