Deník Au-pair: 20. Zapomenuté poznámky z roku 2020

Vánoční svátky jsem strávila v Česku. Není tedy nic, co bych mohla říct o vánočních tradicích ve Švýcarsku, aniž bych musela googlit. A protože to může udělat každý, rozhodla jsem se, že o Vánocích psát nebudu a raději zůstanu věrná vlastním zážitkům. Zatímco jsem během prvních čtyř měsíců ve Švýcarsku psala svůj deník, vždycky jsem něco vynechala. Třeba nějakou zajímavou poznámku, zkušenost nebo informaci, která nezapadala do aktuálního článku. Takže jsem poskládala kapitolu právě z těchto střípků.

1. Úžasný výhled

Když jsem se přestěhovala do Švýcarska, byla jsem plná dojmů. Především z výhledu. V Česku sice máme hory, ale ne tak vysoké a jen málokteré jezero má křišťálovou vodu. Takže zdejší výhled mě neustále fascinuje. I když jej po čtyřech měsících už nevnímám tak do hloubky jako na začátku (začínám si totiž zvykat), pořád jsou momenty (asi tak 3x týdně), kdy se prostě zastavím a rozhlížím se nadšeně kolem sebe. V hlavě se mi honí věty typu: „Wow…“; „Cože?“; „Co tady dělám?“; „Jak jsem se sem dostala?“; „Je to skutečné?“ a další výlevy v podobném stylu. Ve svém ručně psaném deníku mám záznam z 20. 8. 2020 (tři dny po mém příjezdu), který to celé dost přesně vystihuje: 

„Když jdu z domu své hostující rodiny do svého bytu, musím si sundat sluneční brýle. Ne protože by byla cesta temná, ale protože ten výhled je tak nádherný, že je škoda schovávat jej za sluneční filtr. Takže si prostě sundám brýle, zpomalím krok nebo zastavím a vnímám ten výhled. Krajina zde je mimo představivost. Nemůžu uvěřit, že tady žiju.“ 

Myslím, že jsem měla šílené štěstí, když jsem si vybírala hostující rodinu. Nejen že jsou hrozně hodní, ale také žijí na jednom z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy viděla. Až jednou odjedu, celý tenhle výhled si vezmu s sebou. Bude otištěný hluboko v mém srdci. 

2. Setkání s místní faunou

Jedna z věcí, které mě opravdu překvapily od prvního dne, bylo množství ještěrek  všude okolo domu mé rodiny. V létě aktivně využívají terasu a všechny možné pevné plochy k opalování. Nejsem si jistá, co je to za druh ještěrky. Měří 8–12. centimetrů a má opravdu útlé, tmavé tělo se vzorem na zádech. Rodinná kočka je ráda loví a občas donese do baráku. Příšerné zvíře. 

Další stvoření, které mě udivilo na pozemcích našeho domu, byl mlok. Jednou večer si dva exempláře tohoto druhu užívaly deštivého počasí na betonových schodech. Kdybych neměla na mobilu zapnutou baterku, tak bych na jednoho z nich šlápla. Mloky samozřejmě v Česku máme, ale nemyslím si, že jsem je někdy viděla na živo a navíc takto z blízka. Byla jsem překvapená, jak velcí vlastně jsou. Od té doby jsem na ně narazila několikrát. Vždycky na tom samém místě za deštivých večerů. 

Třetí opravdu překvapivé setkání bylo s liškou. Bylo to na začátku zimy. Řídila jsem z domu směrem do centra města a asi 200 metrů od domu stálo uprostřed silnice zvláštní zvíře. Na první pohled jsem si myslela, že jde o psa, ale rychle jsem si uvědomila, že se vlastně dívám na lišku. Docela velkou lišku se stříbrnou srstí, která vypadala mokrá a slepená do hrotů. Zastavila jsem auto, liška se chvíli ani nepohnula a dívala se přímo na mě. Poté se otočila a odběhla do zahrady jednoho z domů. Později mi rodina řekla, že je to v zimě poměrně normální. Lišky scházejí z lesů do měst hledat potravu. Od té doby jsem viděla i další. Ale už jen rezavé. Mé první setkání se švýcarskou liškou bylo tedy dvakrát tak unikátní, protože paní liška byla stříbrná. Takovou barvu jsem na vlastní oči nikdy předtím neviděla. 

3. Lac Léman

Pokud jste mými pravidelnými čtenáři, možná jste si všimli, že v prvních kapitolách jsem popisovala místní jezero jako „Ženevské jezero” Později jsem začala používat také termín „Lac Léman“ a střídat mezi nimi. Nikdy jsem vlastně nevysvětlila proč. A není to jen tím, že by jeden název byl místní a jeden anglický. 

Když to vezmu historicky, název „Lac Léman“ pochází z latinského „Lacus Lemanus“. Tento termín používali už v dobách Julia Caesara. Později, jak město Ženeva nabývalo na důležitosti, o jezeru se stále častěji mluvilo jako o Ženevském jezeře. Tento název přejala angličtina a nakonec se „Lake Geneva“, „Ženevské jezero”, stalo názvem dominantním. I když na místních mapách najdete spíše „Lac Léman“. 

Ale důvod, proč jsem začala používat termín „Lac Léman“ je jiný… více lokální. Obyvatelé zdejší oblasti, takzvaně na horním jezeře, nemají rádi, když se jezeru říká Ženevské. Jak mi bylo vysvětleno, Ženeva je jen jedno město a na pobřeží jezera je tu spousta dalších. Není tedy důvod nazývat celé jezero Ženevským. I když jsem si celkem jistá, že obyvatelé Ženevy by s tím nesouhlasili. 

Já osobně jsem si zvykla používat francouzsko-latinský termín „Lac Léman“. Zní to hezky a dává mi to smysl – Ženeva je odsud 90 km. A protože jsem hrdou obyvatelkou regionu okolo horního jezera z termínu „Ženevské jezero“” se mi ježí chlupy na těle. 

4. Tón řeči ve švýcarské francouzštině

V jedné z prvních kapitol svého deníku jsem zmínila, že při vyslovování některých slov místní zní, jako kdyby zpívali. Například „Coucou“. Nejdříve mi to připadalo zvláštní, ale rychle jsem si na to zvykla. Je to vlastně příjemné. Představte si ptáčka, který zpívá veselou melodii. Přesně tak vás místní pozdraví. Ať už přijdete domů, do obchodu nebo někoho potkáte na ulici. A není to jen ono slavné „Coucou“, ale také klasičtější pozdravy jako „Salut“ nebo „Bonjour“. Když vás zdejší zdraví, máte skutečně pocit, že vás rádi vidí. I když se jedná o formální pozdrav, zní jako neformální, veselý a přátelský. A z toho máte automaticky dobrý pocit. 

Nějakou dobu jsem si myslela, že taková francouzština prostě je. Že je krásně znělá a dělá člověku dobře jen od poslechu. Později jsme se ale na toto téma bavily s mojí učitelkou francouzštiny, která pochází z Francie. Řekla mi, že ve Francii to normální není. Že se jedná o něco velmi specifického pro Romandii (francouzsky mluvící část Švýcarska). Když vás někdo pozdraví v Paříži, udělá to s normálním, formálním tónem. Ale ve Švýcarsku máte pocit, že lidé zpívají, když vás zdraví. Je to vážně odlišné od toho, co znám, a při spoustě příležitostí mě to rozveselilo. I když se jedná vlastně jen o pozdrav.  

5. Vlakové bizáry

Jedna věc, kterou jsem od samého začátku považovala za extrémně zvláštní, je fakt, že vlaky jsou tu orientované v jiném směru než v Česku. Když stojím na nástupišti a jako Češka na něm očekávám, že nastoupím a pojedeme doprava, vlak místo toho jede doleva a opačně. Často jsem po cestě z Vevey do Lausanne seděla u okýnka s výhledem na vedlejší kolej a lekla se vlaku projíždějícího v protisměru těsně kolem nás. Protože na moment mám prostě pocit, že vlak jede špatným směrem a během chvíle do nás musí narazit. I když jsem naprostý vlakový úchyl (miluji vlakovou dopravu), tohle mě pekelně znervózňuje. 

Další šílená věc, týkající se švýcarské vlakové dopravy, jsou ceny. Už jsem se zmiňovala, že vlaky jsou tu extrémně drahé, ale až do svého povánočního návratu z Čech jsem si vlastně neuvědomila, jak moc. 

Když jsem v létě přijela do Švýcarska, koupila jsem si lístek z Zurichu do Lausanne online a stále mě 40 franků (cca 950 Kč) do první třídy. Věděla jsem tenkrát, že se jednalo o nějakou speciální cenu, ale už mi nějak nedošlo, že to byla first minute cena. Protože jsem lístek kupovala zhruba o týden dopředu. Takže když jsem se po Vánocích vrátila do Švýcarska a potřebovala jsem si koupit lístek na vlak, málem jsem omdlela. Stál 80 franků (cca 1900 kč). Dáma na přepážce mi vysvětlila, že za cenu 40 franků jsou lístky dostupné jen online a když si je koupíte alespoň několik hodin dopředu. Opravdu jsem v tu chvíli přemýšlela, že bych si koupila lístek online a pár hodin si prostě počkala v Zurichu na ten správný vlak. Bohužel moje česká kreditka z nějakého nepochopitelného důvodu nefunguje na webu švýcarských drah. Takže tento úsporný plán jsem musela opustit a zaplatit 80 franků. Takže peníze, které jsem ušetřila, když jsem jela do Čech spolujízdou, jsem ve finále utratila za 2,5 hodiny dlouhou cestu vlakem. To bylo opravdu dost nepříjemné ráno. 

Prosím, vezměte si ze mě ponaučení a nikdy si nekupujte lístek na vlak ve Švýcarsku v den jízdy. Kupte si jej dopředu online a nebo si zařiďte slevovou kartu. V opačném případě jsou švýcarské dráhy finanční sebevražda. 

6. Moje Au-pair kamarádka Jo

Po vydání kapitoly o problémech mé au-pair kamarádky se mě spousta lidí ptala, jak je na tom. Jestli opustila Švýcarsko anebo se její situace nějak zlepšila. Odpovím tedy na všechny otázky najednou. 

Možná jste si všimli, že na fotkách z mých výletů je Jo stále přítomná, takže ano, v prosinci 2020 je stále zde. Pracuje pro stejnou hostující rodinu a její situace se o malinko zlepšila. V polovině září, když jsme se snažily vyřešit její problémy, tochvíli vypadalo, že se možná vrátí zpět do Polska. Což by bylo pochopitelné, protože její zaměstnavatelé ji opravdu velmi psychicky unavovali a neměla sílu ani hledat novou rodinu. Ale z nejrůznějších důvodů chtěla zůstat ve Švýcarsku, takže se tak stalo. Nakonec svou hostující rodinu i konfrontovala s tím, co je špatně a co jí vadí. To vedlo k tomu, že dostala vlastní pokoj a rodina jí začala platit polovinu zdravotního pojištění. Dokonce se mi svěřila, že je často překvapená, jak hezky se k ní chovají. Nicméně lidé se nemění lehko a těch momentů, kdy je všechno naprosto špatně, je pořád hodně. V takových chvílích si přeje odsud vypadnout a nikdy se nevrátit. Jo je ale velmi zodpovědná osůbka a když řekla, že tu zůstane celý rok, prostě to udělá. Nedokázala jsem ji přesvědčit, že to nestojí za to. Doufám, že si její rodina všimne, jaký poklad mají doma. 

Její situace tedy není ideální. Kdybych byla na jejím místě, byla bych dávno pryč. Ale svým způsobem jí rozumím. A popravdě jsem opravdu ráda, že zůstala. Našla jsem v ní úžasnou kamarádku a náš společně strávený čas je vždycky vrcholem týdne. Cestování a poznávání švýcarských krás by bez ní nebylo tak zábavené. Netušila jsem, jako moc potřebuji šílenou a spontánní kamarádku, dokud jsem ji nepoznala lépe. 

7. Moje čeština začala vyskakovat odnikud

Když jsem před čtyřmi měsíci přišla do Švýcarska, překvapilo mě, že jsem neměla vůbec problém komunikovat anglicky. Myslela jsem, že mému mozku bude nějakou dobu trvat, než přepne do cizího jazyka a že budu mít tendenci automaticky reagovat v češtině. Mýlila jsem se. Komunikovala jsem anglicky bez jediného zádrhelu a pomalu jsem začala naskakovat na francouzštinu. 

O to více mě udivilo, když mi zhruba od prosince začala vyskakovat česká slova na začátku vět. Tedy přesně ona automatická reakce, kterou jsem čekala po příjezdu, se dostavila o tři měsíce později. Chci něco říct a automaticky začnu větu česky. Většinou ani nedokončím slovo, protože si to uvědomím a opravím se. Ale stejně je to zvláštní. Jako by se můj mozek po třech měsících rozhodl, že už má angličtiny a francouzštiny plné zuby a chce se vrátit do přirozeného stavu. Hádám, že to není nelogické, jen zvláštní. Proč zrovna po třech měsících?

8. Lidský mozek je zvláštní stroj

Moje poslední poznámka z roku 2020 bude poněkud osobní. Vzpomínáte si, jak začal můj au-pair příběh? Covid-19, ztráta práce, zlomené srdce, stěhování z bytu a naprostá změna mých životních plánů? Pokud ne a chcete si osvěžit paměť, můžete si znovu přečíst první článek ze série. Ale proč o tom mluvím? Protože celá ta změna se odehrála tak rychle, že můj mozek neměl dost času ji zpracovat. 

Vysvětlím to do detailu. Když jsem přišla do Švýcarska, stávalo se mi prakticky denně, že jsem se probouzela s očekáváním, že otevřu oči ve svém staré bytě v Česku. Vzbudila jsem se a na krátký moment jsem byla opravdu překvapená. Že jsem sama, v novém bytě ve zcela jiné zemi. Někdy jsem z toho byla dokonce zmatená. Také se mi dost často stávalo, že jsem se najednou zastavila, uprostřed dne a můj mozek mě zaplavoval otázkami: „Co tady dělám?“ nebo „Jak jsem se sem dostala?“. Ale mé pocity v těchto chvílích byly úplně jiné, než když obdivuji zdejší výhledy. I přestože jsou otázky stejné. Tyhle chvíle jsou naplněné zmatkem a smutkem. 

Přemýšlím, jestli je to kvůli tomu, že celá ta změna byla příliš náhlá a vůbec nezapadala do mých životních plánů. Myslím, že pokud strávíte několik let programováním svého mozku k něčemu určitému a potom uděláte něco naprosto odlišného, zabere nějaký čas přeprogramovat mozek zase jinam. A i když je moje vědomí velmi šťastné, že tu jsem, pořád je tu část mě, někde v pozadí mojí mysli, která oplakává, co jsem ztratila, a má problém se přizpůsobit nové skutečnosti. Vyléčit se z některých ran prostě trvá delší dobu. To je obecně známý fakt. Ani vzdálenost 1200 km někdy nepomůže rány zacelit rychleji. To může udělat jenom čas. 

Po čtyřech měsících je to zmatení téměř pryč. Už se nebudím s očekáváním zcela jiného místa. Stále častěji se budím s úsměvem na rtech a myšlenkou: „Opravdu jsem tady“ nebo: „Vážně jsem to udělala“. A poté začnu další den, užívám si výhled a programuji mozek k novým cílům. Vzhůru k roku 2021.