JustJess
Zbývaly mi tři týdny. Přesně tři týdny na to, abych vyřídila všechny možné papíry, zabalila si věci, se všemi se rozloučila a vyrazila na cestu. Zdálo se mi to jako dlouhá doba, ale nakonec to uteklo jako voda. Zvlášť, když mi různé úřady dávaly protichůdné informace o tom, co vlastně musím zařídit a jak to udělat. Ve finále bych mohla napsat dlouhý článek o tom, co musí Au-pair udělat před tím, než se vydá do Švýcarska, ale tady to rozebírat nebudu. Bylo by to nudné a odporně dlouhé. Ale rozhodně napíšu nějaký článek s instrukcemi pro ostatní Au-pair, protože na Švýcarsko je i vševědoucí google krátký!
Poslední týden před odjezdem jsem měla věci roztahané doslova všude. Ani jsem nezvládla vybalit všechny krabice z mého starého bytu a už jsem balila věci k odjezdu do jiné země. Neměla jsem vůbec ponětí, co si vzít a co nechat doma. Věděla jsem, že odjíždím nejméně na 6 měsíců a že počasí se brzy změní z extrémního vedra do šílené zimy. Takže nejvíc jsem dumala nad výběrem oblečení. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nechala všechny své zimní věci doma. Byla jsem si celkem jistá, že do začátku zimy bude chtít určitě někdo přijet na návštěvu, takže mi může klidně zimní oblečení přivést s sebou. (Chudáák návštěva! 😀 😀 :D) A i tak… můj zimní kabát by zabral přes polovinu kufru. Je prostě nemožné si zabalit jeden kufr na tři roční období!
Během balení jsem také zjistila, že mám až znepokojivě hodně oblečení. To mě překvapilo. Nikdy jsem nebyla na hadry a už vůbec ne na módu. Takže kde se to tu sakra všechno vzalo? A proč si balím 4 páry bot? Vždycky jsem měla dva páry na celý rok – jedny letní a druhé zimní boty. Takže proč mám v kufru jedny páskové boty, jedny módní, jedny kecky a jedny boty do hor? Myslím, že vzhledem k povaze mé návštěvy dávají smysl tak ty dvoje poslední. Měla jsem z toho pořádnou depresi. Jak se tahle holka, která potřebovala k životu jen dvě trička, jedny džíny a jedny kecky, změnila v tohle hadr monstrum?
A to byl jen jeden problém s mým balením. Byly tu další věci, které jsem prostě nemohla nechat doma!:
Jistě, že si musím vzít svou kytaru!
Jistě, že si musím vzít foťák!
Jistě, že si musím vzít mikrofon, protože budu pořád dělat voice overy pro jednu TV!
Uvědomila jsem si, že se snažím do Švýcarska přesunout skoro všechny svoje koníčky. Že jsou věci, kterých se prostě nedokážu vzdát. Jistě, už mi není 20, budovala jsem si nějaký život, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc se stydím, že jsem tak závislá na věcech. Jak pěkné by bylo prostě zabalit jeden malý kufr a nechat všechno za sebou? No pro mě asi moc ne, protože bych byla zničená a malé části mě by zůstaly doma, přes 1000 km daleko. Takže nakonec… jsem si zabalila jeden kufr oblečení, kosmetiky a dalších drobností potřebných k životu, batoh elektroniky, kytaru a jednu tašku přes rameno.
Připadala jsem si jako magor? Ano, naprosto!
Další depresivní věc na mém posledním týdnu před odjezdem bylo logicky… loučení. Potkala jsem se s přáteli, navštívila rodinu… se všemi si udělala selfie, protože jsem měla pocit, že si tak aspoň kousek svých lidí vezmu s sebou, a taky protože… opravdu jsem se bála, že už je nikdy neuvidím. Normálně nejsem pesimistka, ale život umí být svině a nikdy nevíte, co se může stát. Takže den před odjezdem jsem měla mobil plný fotek mých nejdražších, zabalená 4 zavazadla a nezbylo mi, než sledovat tikající hodiny a přemýšlet.
Hodně lidí se mě ptalo, jestli mám strach. Zvláštní je, že ne. Opravdu nemám. Nemám strach, že bych to nezvládla, nemám strach starat se o děti nebo uklízet dům. Nemám strach žít v cizí zemi. Jediná věc, která mě děsí k smrti je… že se nebudu chtít vrátit. Protože teď? V psychickém stavu, ve kterém jsem, si neumím představit, že bych si znovu budovala život a kariéru v České republice. Ale pokud tahle celá cesta není o tom, dokazovat něco sama sobě, o čem tedy je? Počkat, já vlastně vím! Je to o dlouho zapomenutém snu naučit se francouzsky. Je o tom, naučit se znovu dýchat. Je o přehodnocení dosavadního života.
Hádám, že první věc, o které budu muset vážně přemýšlet, je moje závislost na věcech. Protože život by měl být o lidech, a ne věcech. Jenže já… beru si všechny svoje věci s sebou a lidi nechávám za sebou. Co to o mě vypovídá? Hádám, že nic dobrého… Ale nutí mě to myslet na jednu písničku, kterou jsem milovala jako teenager. Její text podivuhodně dobře sedí na moji situaci. Tak si ji poslechněte a přečtěte si ten text. Protože pokud bych měla já napsat text, který by shrnoval mé pocity z odjezdu, byl by asi jako tento:
Stojím sama u cesty
Světla města jsou daleko za mnou
Stále v hlavě slyším tvůj hlas
Jak šeptá: prosím nechoď.
Ale nejsem tvoje kotě ani majetek
Doufám, že rozumíš, že musím jít
Protože můj duch potřebuje být volný
Nemám strach z bouře
Jdu dál, abych byla sama
A se vším s čím se setkám na cestě…
Poslouchej, co ti říkám:
Jsem silnější člověk, když jsem sama
Utíkám pryč, prostě musím jít
Všechno opustit a více riskovat
Celý nový svět mi otevírá dveře
Města a cesty, které jsem nikdy neviděla
Najít místa, kde jsem nikdy nebyla
Moje kytara a staré modré džíny
Zůstanou se mnou, jsou vše, co potřebuji.
Úsměv na mé tváři říká, že jsem v pohodě
Nechybí mi nic z toho, co jsem nechala za sebou
Moje budoucnost je přímo přede mnou.
Vítr v mých vlasech, ruměnec na tváři
Všechna pouta jsou zpřetrhána
Konečně se cítím volná
Jsem v pohodě a mám kontrolu.
Legrační fakt na konec: žádné džíny jsem si s sebou nevzala.
