Deník Au-pair: 08. Vyrážím do hor, zatím-co doma vládne virus

V sobotu 12. září jsem se probudila do „pozitivních“ zpráv. Česká republika se ocitla na seznamu rizikových zemí. V praxi to znamenalo, že nikdo z Česka nemůže přijet do Švýcarska, aniž by šel na 10 dní do karantény. A to i v případě, že má negativní test. Takže můj původní plán– zajet si v polovině října domů zabalit zimní oblečení – se rozplynul jako pára nad hrncem. 

V jedné z dřívějších kapitol tohoto deníku jsem zmínila velké problémy s balením. Nepodařilo se mi zabalit zimní oblečení, protože moje zavazadla byla dost plná a velká i bez něj. A protože se situace s covidem-19 v létě zlepšovala, naivně jsem doufala, že se tu někdo z mých přátel zastaví a přiveze mi zimní oblečení. A pokud ne, spoléhala jsem na to, že si vezmu pár dní volna o podzimních prázdninách a přivezu si je sama. Ale očividně ne. Šance, že by se věci zlepšily během jednoho měsíce, byla mizivá. Potřebovala jsem najít jiný způsob, jak zabalit zimní garderóbu a dostat ji sem. Nejspíš poštou. Ale to bude stát majlant! 

Je pro mě trochu záhadou, co se to v Česku vlastně stalo. Na jaře nás zavřeli všechny doma, udělali z nás modelovou zemi pro boj s covidem a na podzim se Česko najednou stočilo úplně opačným směrem. A zatímco doma se všichni bojí toho, co přijde dál, jaké restrikce vláda přijme… tady jde život dál. 

Některá covid opatření se ve Švýcarsku nikdy nezrušila. Například roušky v obchodech a ve veřejné dopravě tu byly povinné celé léto a stále jsou. Je skoro přirozené je na těchto místech nosit. Jako by si všichni prostě zvykli. Jako by to tak bylo celá léta. Což je… zvláštní, ale možná právě tohle jednoduché opatření mělo pozitivní efekt. Nezbývá než doufat, že se tu situace také nezhorší a že doma se vše obrátí k lepšímu. 

Když jsem si četla všechny tyhle pozitivní zprávy, seděla jsem ve vlaku, připravená vyrazit na svůj první výlet do hor. Konečně! Po skoro čtyřech týdnech ve Švýcarsku jsem mířila nahoru!

Pro začátek jsem si vybrala horu, která není extrémně vysoká, protože jsem se horské turistice nevěnovala už několik let. Les Pléiades (1397 m) neboli po česku – Plejády. Výběr byl poměrně jednoduchý – jedná se o horu, kterou vidím z okna. Takže tentokrát jsem chtěla vidět svoje okno z téhle hory. 

Les Pléiades je jednou z hor, na kterou se dá dostat zubačkou. Tímto způsobem jsem se rozhodla vydat nahoru a poté jít pěšky dolů. Cesta vlakem na vrchol stojí 18,60 franku. A musím říct, že ten výhled stojí za to. Vlak jede pomalu a Ženevské jezero se za velkými výhledovými okny pomalu zmenšuje. Cesta z Vevey trvá skoro 40 minut a na poslední část trasy se koleje stáčí na druhou stranu hory. Místo jezera tak nabízí výhled na alpskou krajinu. 

Jakmile vlak dorazil na konečnou, většina návštěvníků zamířila do restaurace na vrcholu hory, která, má prý úžasný výhled na jezero. Já jsem nicméně měla sváču zabalenou v batohu a mířila na průzkum. Stejně bych si jídlo v horské restauraci nemohla dovolit. 

Když jsem dorazila na vrchol hory, který je pouze několik metrů nad vlakovou stanicí, překvapilo mě, že odsud není výhled na jezerní stranu. Představte si tohle místo jako louku obklopenou vysokými stromy. Takže všechno, co tu skrze vysoké jehličnany uvidíte, jsou špičky hor na druhé straně jezera. 

Vrchol ale skrývá něco jiného. Malý astro park „AstroPléiades“, který nabízí modely vesmíru a vesmírných těles a zve diváka na naučnou cestu galaxií. Jak jsem se později dočetla na internetu, je možné si tu zajít zdarma i na komentovanou prohlídku, a to během července a srpna. Takže jsem byla na místě o cca 14 dní později. Ale nevadí, prostě jsem si sedla na lavičku a vnímala tohle místo.  

Na vrcholu byl až neuvěřitelný klid. Nejspíš proto, že tam nebylo tak přelidněno jako na vyšších horských štítech, a protože většina lidí ve Švýcarsku nevyráží na výlety tak brzy. Byla jsem na vrcholu sama 40 minut. Byl tam klid, ticho, horský vzduch a musím se přiznat… že jsem z toho byla pekelně na nervy. 

Jsem zvyklá mít kolem sebe lidi. A pokud ne moje lidi, tak alespoň ty v ulicích nebo ty, kteří dělají bordel ve vedlejším bytě. Ale být na místě, kde není nikdo v dohledu, je stresující. Alespoň pro mě bylo. Většinou se držím pravidla, že do hor by neměl nikdo chodit sám – pro případ, že se něco stane. Ale protože Les Pléiades vypadá spíš jako kopec, rozhodla jsem se, že to risknu. Ale když o tom přemýšlím zpětně, všechno je lepší s kamarádem po boku. Bohužel, moje nová kamarádka byla v té době na návštěvě u své rodiny v Polsku.

Na druhou stranu mi ale tahle samota dovolila dělat pitomosti. Jako například zpívat z plných plic anebo se snažit vyfotit sebe sama v letu. Ne že bych v tom byla extrémně úspěšná, ale byla to legrace. Po skoro hodině dělání blbostí jsem se ale konečně rozhodla vydat dolů z kopce, ve směru městečka Blonay. 

Vydala jsem se stezkou na alpské straně hory, která sousedí s dráhou zubačky. Na téhle cestě jsem si užívala spoustu dechberoucích alpských výhledů a také jsem si všimla několika dalších turistů, kteří mířili jinou cestou, hlouběji do hor. Hned jsem si řekla, že to bude můj plán na příště. Prozkoumat oblast na vrcholcích těhle kopců, místo toho, abych jen šla dolů. Protože výhledy na alpskou stranu jsou úžasné. Louky s osamělými chatkami, lesy, skály a nad nimi tyčící se vrcholky. Jen málo pohledů na světě se tomu může rovnat. Alpy sahají daleko za hranice představivosti. 

Turistická stezka mě vedla dolů z kopce a zpět na jezerní stranu. Tam jsem zahlédla rodinku, která šplhala po přírodních schodech nahoru do kopce. Došlo mi, že se patrně jedná o cestu zpět na vrchol, ale i tak jsem si nemohla pomoct a vydala se po ní. Po několika minutách chůze jsem si uvědomila, že stojím přímo vedle louky, kterou vidím ze svého okna. Nejdřív jsem si myslela, že to byla ta louka na vrcholu hory, ale pak mi došlo, že kvůli vysokým stromům okolo bych žádnou louku vidět nemohla. 

Po průzkumu téhle stezky, která opravdu vedla zpět na vrchol, jsem se otočila, a sešplhala zase dolů. Většinu času jsem strávila v lese a pouze několikrát jsem zahlédla Ženevské jezero. Upřímně, tahle cesta nabízí zajímavější pohledy spíše na alpskou stranu. Ale i tak to byl pěkný výlet a připomínka toho, jak takové horské stezky vlastně vypadají. Opravdu by mě zajímalo, jak to na Les Pléiades vypadá na jaře. Tohle místo je pověstné svými loukami plnými kvetoucích narcisů. Ale tohle mi patrně nebude souzeno vidět, protože má cesta končí v únoru 2021.

Sejít až do Blonay mi trvalo skoro tři hodiny a byla jsem zralá naskočit na autobus a jet domů. Ale objevila jsem zde dvě zajímavosti. První z nich je hrad, který se tyčí právě v Blonay a kterého jsem si předtím nevšimla. A ta druhá– z vlakové stanice Blonay odjíždí parní vlaky do muzea historických vlaků Blonay-Chamby. Takže mám dvě další destinace, do kterých můžu zamířit v následujících měsících! Hrady, hory a parní vlaky… život už prostě nemůže být lepší!