Druhý týden podzimních prázdnin začal netradičně – volným dnem. Moje rodina se vydala na výlet, a protože jsem o víkendu nikde nebyla, rozhodla jsem se udělat to samé. Zvláště když k tomu počasí přímo vybízelo. Výsledkem bylo jedno z nejhezčích pondělí v mém životě!
Moji pravidelní čtenáři si mohli všimnout, že Lac Léman (Ženevské jezero) je plné lodí. Nejpozoruhodnější z nich jsou kolesové parníky ze začátku 20. století. Koleso je kolo s lopatkami, které připomíná mlýnské kolo. Tyto lodě vypadají doslova jako malé Titaniky s jedním komínem a dávají jezeru unikátní historickou atmosféru. Takže to byl můj plán na pondělí – skočit na jednu z těchto jezerních krásek a udělat si výlet k nedalekému legendárnímu hradu Chillon.
Lodní lístek jsem si koupila předem na internetu, ale dá se pořídit i ve stánku na pobřeží jezera nebo na lodi. Flotilu parníků na Ženevském jezeře provozuje společnost CGN, která se zde plaví už přes sto let. Flotila CGN čítá 8 historických kolesových parníků z éry belle epoque – tedy z přelomu 19. a 20. století. Pět lodí je poháněno parním motorem a tři dieslovo-elektrickým pohonem. Moje bárka pro tuhle cestu byla z druhé skupiny a nesla jméno Vevey. To musel být prostě osud. 😀
Když Vevey dorazila do přístavu ve Vevey, nalodila jsem se a atmosféra parníku mi okamžitě vyrazila dech. Po vstupu na palubu mě přivítalo schodiště, které rozděluje loď do dvou palub. První paluba v přídi lodi patří pasažérům druhé třídy. Na zádi lodě je salonek první třídy, který zdobí světlá intarzie. Horní paluba patří rovněž cestujícím první třídy.
Já jsem měla lístek do druhé třídy, takže jsem do prostor první třídy pouze nakoukla a zamířila si užít výhled na příď lodi. A můj bože, že to byl výhled. Vidět místní riviéru z jezera je naprosto jiný zážitek. Neustále se dívám na jezero z pevniny a teď jsem konečně dostala možnost podívat se z opačné perspektivy.
Měkké ranní světlo zaplavilo riviéru v okolí Montreux a zahalilo všechny vrcholky hor do jemné mlhy. Jak slunce stoupalo výše a výše na oblohu, budovy u jezera a pestrobarevné stromy se pomalu zvedaly z mlžného závoje. Slunce slibovalo nádherný den. Ale u hladiny na přídi lodi Vevey už bylo chladno a větrno. Každá vteřina cesty mi připomínala, že je druhá polovina října a že horké letní dny jsou ty tam.
Plavba byla překvapivě velmi rychlá. Nikdy bych nečekala, že sto let starý parník bude takové torpédo. Fascinující také je, že v interiéru lodi je možné sledovat kolesa parníku. Na každé zastávce jsem se vydávala do vstupního salonu, abych mohla sledovat, jak kolesa zpomalují, zastavují a poté se zase rozbíhají. Skutečně pozoruhodný kus technologie!
Po třiceti minutách plavby jsme minuli Montreux a vyrazili k hradu Chillon, který má jako významná památka svou vlastní zastávku. Chillon je postavený na skalnatém ostrově, který se nachází hned vedle pevniny. Jedna fasáda je tedy viditelná pouze z jezera. To byl hlavní důvod, proč jsem chtěla jet lodí – kdybych dorazila z pevniny, jezerní strana hradu by pro mě zůstala tajemstvím.
Zdánlivě malý hrad se před mýma očima rychle zvětšoval, jak se loď rychle přibližovala. Během minut se z malé budovy na obzoru stal velký hrad, který vypadal, jako by vyrůstal přímo z modrých vod jezera.
Na zastávce Chillon byl čas, abych se vylodila a dala sbohem jezerní krásce jménem Vevey. Ale Bože, nedopustím, aby to bylo naše poslední setkání. Hodlám na palubu této lodi vkročit znovu. Koupím si lístek do první třídy a vydám se na okružní jízdu. Bez ohledu na cenu – prostě musím!
Hrad Chillon je jednou z nejnavštěvovanějších památek v zemi. Najdete jej na každém seznamu deseti míst, které musí turista ve Švýcarsku navštívit. Není se čemu divit, je impozantní při pohledu z jezera i z pevniny. Jako zářivá perla nebo tichý strážce, který je po staletí svědkem událostí na jezeře.
Chillon byl poprvé zmíněn v pramenech v polovině 12. století. Ale archeologický průzkum prokázal, že v místě lidé bydleli už v době bronzové. Dnešní hrad je výsledkem několika staletí stavební činnosti. Díky jeho strategické poloze byl bodem spojujícím sever a jih Evropy po několik století.
Když jsem si koupila vstupenku (13,50 franků na osobu), překvapilo mě, že mají připravenou tištěnou brožuru o hradu v sedmnácti jazycích včetně češtiny. Prodavač vstupenek se mě zeptal, odkud pocházím, a poté mi automaticky dal českou brožuru. Také jsem si ale půjčila audio průvodce v angličtině (6 franků), což bylo skvělé rozhodnutí.
Se vstupenkou v ruce jsem překročila most z 18. století, který spojuje pevninu a hrad, a ocitla jsem se na prvním ze čtyř nádvoří. Audio průvodce mě vedl přímo do podzemí, k nejstarším částem hradu.
U samé hladiny jezera, kde se skála vzpíná ze země, jsou sklepní prostory, sklady a vězení. Také je možné nahlédnout do krypty z 11. století, která byla objevena během vykopávek. Dokonce i sklepy v téhle části hradu mě překvapily svou velikostí. Se svojí gotickou klenbou ze 13. století vypadají spíše jako malý kostel než sklepení.
Nejikoničtější část Chillonského podzemí je Bonivardovo vězení. Za svou slávu vděčí anglickému básníkovi lordu Byronovi, který ve své básni Vězeň Chillonský převyprávěl příběh Françoise Bonivarda.
François Bonivard byl nepřítelem vévody Savojského. Vedl klášter podporující reformaci a také se přidal k hnutí, které chtělo osvobodit Ženevu z rukou Savojských. Kvůli svým aktivitám byl v roce 1530 zatčen vévodou Savojským a uvězněn na Chillonu. Podle legendy ho dovlekli do hradu a připoutali ke sloupu. Po celou dobu svého pobytu prý chodil kolem sloupu dokolečka tak daleko, jak mu to pouta dovolovala. Do podlahy tak vyšlapal kruhovou stopu. Byl osvobozen v roce 1536, když Bernové napadli hrad a donutili Savojské opustit zemi.
Z podzemních prostor jsem zamířila na druhé nádvoří a do interiéru hradu. Mnoho z ceremoniálních sálů, salonů a soukromých pokojů, které obývali Savojští a později Bernové, prošlo rekonstrukcí na počátku 20. století. Místní archeolog a expert na hrad Chillon Albert Naef zrekonstruoval mnoho prvků hradu. Inspiroval se tím, co zůstalo z originálů, a nebo tím, co bylo nalezeno v jiných částech stavby. Takže mnoho nástěnných maleb a dalších detailů pochází z 20. století. Byly ale vytvořeny technikami, které užívali umělci ve 13. století. Je to dokonalá iluze, která přidává hradu na atmosféře. Nachází se zde i spousta originálních prvků, které vypadají stejně jako před stoletími. Například velké krby nebo některé dřevěné stropy. Také malby v ložnici pána hradu (Camera domini) jsou originály ze 14. století.
Když jsem si prohlédla všechny sály a soukromé prostory umístěné na jezerní straně, bylo na čase se podívat na část hradu vzhlížející k pevnině. Všechny zdi v této části jsou silnější a okna malá. Jsou zde především malé otvory a střílny. Vše určeno k obraně hradu před útočníky.
Úžasné jsou také dřevěné galerie, které dovolují návštěvníkovi přesouvat se z jedné části hradu do druhé. Vedou například na strážní věž, která shlíží na vstup do hradu a most. I z jejích malých oken je krásný výhled na začátek alpské krajiny.
Když jsem prošla všechny dřevěné galerie, audioprůvodce mě vedl do poslední zbývající budovy. Robustní věže v samém centru ostrova. Věž vypadá trochu jako by vypadla z počítačové strategie z období středověku. To mě automaticky přivedlo na myšlenku, že tvrz, mohla sloužit jako poslední bod obrany. Nemýlila jsem se. Tvrz (Donjon) v tomto místě se datuje už do 11. století a měla především obranný význam. Vstup do věže je vysoko nad zemí a byl přístupný pouze po žebříku nebo padacím mostě.
Dnešní tvrz pochází ze 14. století a je vysoká 25 metrů. Během století sloužila k různým účelům: k obraně, jako provizorní rezidence, sklad či vězení a pouze jedno její patro je obyvatelné. Během rekonstrukce ve 20. století byly do interiéru přidány schody, aby bylo možné zpřístupnit nejvyšší bod hradu, ze kterého je výhled na všechny přilehlé oblasti.
Po východu z tvrze prohlídka hradu končí. Ale já tam strávila skoro čtyři hodiny. Čtyři hodiny. Je samozřejmě možné projít celou stavbu za 1,5 hodiny, ale já jsem strašný nerd. Celý hrad jsem prošla 2x. Poprvé jako turista s audio průvodcem u ucha a podruhé s foťákem v ruce. Chtěla jsem si udělat co nejvíc fotek, abych si tohle místo zapamatovala. Ale hádám, že i bez fotografií bych nebyla schopná zapomenout. Tenhle den byl jedním z nejúžasnějších z celého mého au-pair pobytu.
PS: Všechny faktické informace v tomto články jsem převzala z oficiální tištěné brožurky hradu Chillon.