JustJess
Od prvního dne, kdy jsem přišla do svého nového domova ve Švýcarsku, jsem přesně věděla, kterou horu chci zdolat. Rochers de Naye, 2042 metrů nad mořem. Horu, na kterou se dívám každý den z okna. Horu, která je známá svou vyhlídkou na Ženevské jezero. Horu, která prakticky otevírá Alpy na této straně jezera.
V plánu to bylo 25. října 2020. Konečně. V předchozích dvou týdnech jsem sice měla možnost na horu vyrazit, protože počasí se výrazně zlepšilo a sníh na vrcholcích prakticky roztál, ale alpskou turistiku by člověk neměl dělat sám. Zvláště pokud není trénovaný a nezná oblast, do které se vydává. Takže jsem čekala nejen na správné počasí, ale také na svoji kamarádku Jo, která volno o podzimních prázdninách neměla.
V neděli ráno jsem se sbalily a byly připravené vystoupat na Rochers de Naye. Měly jsme v plánu vyjet vlakem do výšky 1000 metrů, pěšky dojít na vrchol, trochu se tam porozhlédnout a poté sejít o dvě stanice vlaku níže a vlakem sjet zase dolů. Měl to být výlet s omezeným rozpočtem – do 50 franků včetně všech jízdenek.
Jak jsem se již zmínila v předchozích kapitolách, v této oblasti je možné vyjet na vrcholky hor vlakem. Rochers de Naye je nejimpozantnější jízdou v této oblasti. Ale cesta nahoru a dolů stojí 70 franků (pokud nemáte slevovou kartu). A to je pro au-pair hodně peněz.
Vlakem jsme dojely do Montreux a koupily si lístek na zubačku do stanice ve vesnici Caux, která leží v 1000 metrech. Vlak stoupá do strmých kopců pomalu, takže je dost času užít si výhled na Lac Léman (Ženevské jezero), které se před očima pomalu zmenšuje. V Caux jsme vystoupily a několik minut obdivovaly palácový hotel Caux, který se tyčí přímo nad Montreux. Budovu je nemožné přehlédnout, ať se díváte z jakéhokoli směru.
Hotel je postavený v neogotickém stylu a byl dokončen v roce 1902. V své době to byl nejmodernější a nejluxusnější hotel. Naneštěstí jej druhá světová válka dovedla k bankrotu. Dnes slouží jako škola hotelového managementu. Poznamenala jsem si, že se chci do Caux vrátit a trochu vesnici prozkoumat.
Z Caux jsem vyrazily nahoru do kopců. Každou chvíli jsme se ale otáčely, protože za našimi zády se otvíraly úžasné výhledy na Ženevské jezero. Šly jsme pomalu a dělaly spoustu zastávek, abychom mohly obdivovat výhled a fotit. Rychle začalo být jasné, že ty tři hodiny, které by podle průvodce měly stačit ke zdolání vrcholu, jsou pro nás málo.
Na naší první svačinové pauze jsem si všimly, že okolní hory vypadají jako naše sendviče. Shodly jsme se na teorii, že země byla v minulosti obývána obry a ti se živili horami. To je jistě důvod, proč tyhle hory vypadají tak, jak vypadají. Jako by je někdo okousal.
Pokračovaly jsme v naší cestě a došly na rozcestí. Věděla jsem, že na vrchol vedou dvě cesty. Ta jednodušší je součástí Via Alpina (turistická stezka přes celé Alpy) a ta druhá je mnohem těžší a strmější. Chtěla jsem logicky jít tu jednodušší, ale na cestě nás cedule upozornila na práce v lese. Kvůli tomu se všichni ostatní turisté obraceli na tu složitější stezku. Nevěděly jsme, jestli je Via Alpina opravdu zavřená, ale nechtěly jsme to riskovat. Takže jsme se vydaly tou těžší cestou. A můj bože, to bylo opravdu něco.
První část cesty vedla lesem, ale stoupaly jsme stále strmě vzhůru. V lese jsme také narazily na železniční koleje, což bylo… zvláštní. Protože to nebyly koleje zubačky, ale normální železnice. A vedly strmě přímo do kopce. Shodly jsme se, že je prakticky nemožné, aby vlak stoupal nahoru v takovém úhlu, takže nám nezbylo nic než otázky a teorie o tom, co tam ty koleje sakra dělají?!
Když jsme vylezly z lesa, tak jsem si s hrůzou uvědomila, že šplháme po straně hory, na kterou se dívám z okna. A z mého okna vypadá tahle strana jako plošina v kolmici se zemí. No, nebyla to zcela pravda, ale strmá je tato stezka hodně. Nemůžu si ale stěžovat na výhledy – ty za tu dřinu rozhodně stály.
Daly jsme si další svačinovou pauzu a obdivovaly jezero pod námi a vrcholek hory, který se tyčil nad našimi hlavami. Musely jsme nabrat sílu na další část naší trasy. Ale rozhodně jsme nebyly připravené na to, co nás čekalo.
Nejdřív to bylo v pohodě, narazily jsme na trochu sněhu, který v posledních dnech neroztál, a žertovaly o tom, že vypadá jako kupa kokainu. Pak nás ale smích přešel, protože jsme viděly, co je před námi nebo lépe řečeno nad námi. Tahle část cesty vypadala na mapě jako klikatice. Protože to byla klikatice. Strmá stezka mezi skalami, kameny, sněhem a hlínou. Lezly jsme ji skoro po čtyřech a držely se všeho, co bylo po ruce. Cesta hodně klouzala a byla prudší, než je možné popsat. Na tuhle trasu jsou už potřeba trekingové hole.
Legrační bylo, že z vrcholu mířili lidé, kteří tuhle stezku běhali. Nebo ještě lépe, jeli na kolech. Zatímco my jsme se ji snažily vylézt po čtyřech a nahoru nás poháněl především adrenalin. Ale zvládly jsme to až nahoru a tam jsme zahlédly ceduli s nápisem: „Nebezpečné, vstup na vlastní riziko.“ Zajímalo by mě, proč nebyla taková cedule také na začátku téhle stezky.
Na tomto vrcholu jsme opravdu potřebovaly pauzu. Podle cedulí jsme to měly na vrchol Rochers de Naye ještě 30 minut. Ale na místě, kde jsme seděly, byla také krásná vyhlídka a tedy i čas na další svačinku. Okolo nás byla spousta lidí. Proudili po hřebenu nahoru a dolů, nebo se zastavili na krátkou pauzu jako my. Dokonce jsem zaslechla češtinu. A samozřejmě jsem se musela hlasitě přihlásit ke svým krajanům a říct: „Dobrý den, čeští přátelé!“ Protože to dělám vždycky. 😀 Asi mi chybí můj rodný jazyk. Je hezké jej čas od času slyšet.
Na poslední části stezky bylo přelidněno. Většina lidí mířila dolů od vlakové stanice na vrcholu hory, ale byli tu také lidé mířící z našeho směru, ale ne z naší stezky. Uvědomily jsme si, že Via Alpina patrně nebyla uzavřena pro pěší, jak jsme si nejdříve myslely. Ale už na tom nezáleželo. Kolem nás se rozléhaly vysoké štíty Alp a to bylo všechno, na co se mohly naše oči soustředit. Poslední část stezky vedla po druhé straně hory, takže jezero zmizelo z dohledu a před očima se otevírala vrásčitá alpská krajina.
Po půl hodině jsme konečně dorazily k vlakové stanici Rochers de Naye, kde je i restaurace. Bohužel za covidové situace zavřená. Byly jsme překvapené, kolik lidí tu čeká na vlak a kolik lidí jím přijíždí. Jen jsme si sedly, pustily se do posledních sendvičů, které jsme měly, a pozorovaly vrcholky Alp. Už nám nezbývala ani síla mluvit. A hádejte co? Stále jsme nebyly na vrcholu hory. Pořád zbývalo pár desítek metrů nahoru k vyhlídce.
Když jsme se konečně dostaly k vysněnému vrcholu, uvědomila jsem si, jak vysoko vlastně jsme. Protože Lac Léman, Lake Geneva, Genfersee, Ženevské jezero… to největší jezero ve Švýcarsku se proměnilo v bazén ve tvaru croissantu. A přímo pod námi byla stezka, kterou jsme lezly nahoru – strmá horská pěšina, která vypadá z vrchu stejně neprůchodně jako z mého okna. A pod pěšinou opuštěná chata, o které jsme si myslely, že leží vysoko. A ještě níže palác Caux, od kterého jsme vyrazily. A kdesi v dálce naše vesničky. Vše bylo najednou malé a nepodstatné.
Pro mě osobně není na světě mnoho věcí, které by se rovnaly výhledu z vrcholků hor. Nutí mě dívat se na věci z jiné perspektivy, pomáhají zapomenout na problémy a dávají mi pocit, že můžu létat. Doslova se cítím být nad všedními věcmi. Je to jiný stupeň svobody. Alespoň já to tak cítím.
Nakonec jsme zamířily zpět k vlakové stanici. Náš původní plán byl pokračovat v cestě o dvě vlakové stanice níže, ale rozhodly jsme se jinak. Obě jsme měly vybitý telefon a vyrazit někam bez možnosti volat o pomoc, kdyby se něco stalo, by byl špatný nápad. Navíc jsme se na vrchol dostaly o dost později, než jsem původně předpokládala. Cesta nám zabrala pět hodin. Samozřejmě s dlouhými přestávkami. Takže když jsme mířily dolů, byly už 3 hodiny odpoledne – což v den, kdy se zrovna změnil čas z letního na zimní, bylo dost pozdě. Došly jsme do vlakové stanice Rochers de Naye a vydali se na 40 minut dlouhou jízdu z vrcholu hory.
Kvůli této druhé jízdě jsme přešvihly rozpočet zhruba o 10 franků. Ale stálo to za to. Vlak často projíždí místy, která nejsou pro pěší dostupná, takže umožňuje vidět hory ze zcela jiné perspektivy. Bylo také fascinující, jak rychle se z vrcholu, který jsme zdolaly, opět stal jen vzdálený sen.
V Montreux jsme vyskočily ze zubačky a přesedly na vlak domů. Tím naše velké horské dobrodružství skončilo. Tedy skoro… byly jsme tak unavené a hladové, že jsme nakonec skončily v Mekáči, abychom nabraly těch 4200 kalorií, které jsme na cestě ztratily. 😀
Bylo to úžasné zakončení podzimních prázdnin. Každý krok cesty stál za to. Navíc jsme zahlédla několik dalších tras, které bych ráda zkusila příště. Rozhodně jsem ještě s Rochers de Naye neskončila. Možná tak pro tuto sezónu. Protože když jsme se druhý den ráno probudila, podívala jsem se z okna a ona osudová strmá stezka, kterou jsme den předtím šplhaly, byla pokrytá sněhem.
