Deník Au-pair: 01. Všechno to začalo… koncem.

První polovina roku 2020 byla… zvláštní. Hádám, že pro spoustu lidí. Jen tak jsme si žili své životy, hleděli si svého a pak, z ničeho nic, bylo všechno pryč. Zavřená divadla, kina, obchody i státní hranice. Najednou jsme všichni seděli doma na zadku a přemýšleli, co s životem. Přesně v tuhle dobu mě začala svírat klaustrofobie. Ne ani tak z toho, že jsem seděla zavřená doma, ale z prostého faktu, že nemůžu nikam cestovat. Což bylo poměrně legrační, protože jsem posledních pár let už moc necestovala. Ani zdaleka ne tolik, jako když jsem byla mladší. Ale najednou jsem měla tenhle šílený úzkostný pocit, že se věci nevrátí zpět do normálu a já už se nikdy nepodívám na místa, na která jsem se podívat vždycky chtěla. Přesně v téhle době, během koronakrize jsem zjistila, že nemůžu dýchat. 

Abych to vzala od začátku, rok 2020 měl být rokem změn. Začátkem něčeho nového. Opustila jsem nudnou práci, abych nastoupila jako externí kameraman do malé TV, což pro mě bylo konečně zpět do oboru, takže dream job. Měla jsem krásný byt, milujícího přítele a tolik kariérních plánů, že jsem si byla naprosto jistá, že tento rok bude jednoduše neobyčejný. Po několika hodně špatných letech jsem byla konečně připravená pohnout se svým životem a stát se… no jednoduše opět sama sebou. 

Plán byl jednoduchý: Budu pracovat jako kameramanka, fotografka, budu si užívat tvorbu muziky se svou kapelou a po večerech se budu vracet do útulného domova, abych trávila čas s přítelem. Takový byl plán a pak… začala koronakrize. 

No co na to říct? Když člověk plánuje, Bůh se směje. 

Během měsíce jsem byla bez práce. Během dalšího bylo jasné, že můj přítel nejspíš nebude mým přítelem na dlouho. A když nebude přítel, nebude byt. Protože bych ho nikdy nemohla platit sama. Byl na mě příliš drahý. V pohodě pro pár, ale až moc pro jednu ženu. Zvlášť bez práce. A k tomu všemu byly zprávy v médiích ohledně celé situace tak pozitivně naladěné! Experti mluvili o tom, jak se cestování nikdy nevrátí do podoby, jakou známe nebo že státní hranice mohou zůstat zavřené, jako tomu bylo za komunismu. Měla jsem z toho pocit, jako by mi někdo seděl na hrudi. Úzkost, klaustrofobie a ztráta dechu. Není to legrační? To všechno jen ze zavřených hranic. Jen z bezpečnostního opatření…

Uvědomila jsem si jednu věc: Vždycky jsem měla sen o tom, že budu žít nějakou dobu v zahraničí. Ukrývala jsem jej hodně hluboko a odsouvala z různých důvodů. Ale najednou? Bez práce a nejspíš brzy i bez přítele? Nic by mě nedrželo na místě. Tak jsem se začala rozhlížet po možnostech a ptala jsem se sama sebe: Co bych mohla dělat v zahraničí? Je nějaká možnost zůstat ve svém oboru a žít ve Francii? V zemi, ve které jsem chtěla žít od 17 let?

Odpověď byla jednoduchá: Ne. 

Jednoduše proto, že moje francouzština je už léta na úrovni začátečníka a můj obor je až moc specifický. Takže jsem se rozhodla dát si pauzu od svého kameramanského snu a zkusit jiný obor: chtěla jsem se stát hotelovým animátorem. Dokonce jsem šla na kurz a tahle práce mě nadchla. Ale na začátek v tomhle oboru jsem si vybrala špatnou sezonu. Koronakrize stále běžela, hotely sice začaly otevírat a nabírat, ale pouze v malých počtech. Volná místa se tak zaplňovala lidmi se zkušenostmi. Takže znovu: Ne, mám smůlu. 

A pak? Byl konec června, měla jsem pouze brigádu jako doručovatelka jídla a… můj nefunkční vztah skončil. Najednou jsem balila svůj život do krabic a stěhovala se zpět do domu svého táty. Domov, sladký domov. Bohužel ale ne. Nedokázala bych tam zůstat. Navíc jsem se už rozhodla: Je čas jít a dýchat jiný vzduch. Aspoň na chvíli. 

Po třech měsících přemýšlení a snahy fungovat v životních vzorcích, které už nefungovaly, jsem se rozhodla udělat něco, co jsem nikdy ani nezvažovala: Stát se Au-pair. 

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím zajímavější mi ta možnost připadala. Doma pro mě nebyla práce v oboru, do Francie jsem jít pracovat taky nemohla kvůli jazykové bariéře. Navíc koronakrize by to stejně znemožnila. Takže strávit nějaký čas v jiné zemi, naučit se jazyk, mít zdarma ubytování a nějaké kapesné výměnou za čas strávený s dětmi… znělo to jako dobrý nápad. Znělo to jako šance zpomalit a znovu promyslet svůj život. Protože pokud bylo vábení zdánlivě mrtvého snu tak silné, možná jdu špatnou cestou celou dobu. Nebo možná, jen možná, mám ještě něco najít. Protože všechno se děje z nějakého důvodu. Aspoň já tomu věřím. 

Na začátku roku jsem měla všechno uspořádané. Měla jsem stanovené cíle, solidní základnu pod nohama a měla jsem pocit, že si stavím svůj život, pomalu ale jistě, cihlu po cihle. Myslela jsem, že tenhle rok bude jiný. Ale nakonec je úplně jinak jiný, než jsem čekala.