JustJess
Den mého odjezdu konečně přišel. Měla jsem sbalená svá 4 zavazadla, rozloučila jsem se s rodinou a přáteli, s většinou jsem si udělala selfie a byla jsem připravená vyrazit. Samozřejmě jsem si vybrala cestu vlakem. Protože… tady mluvíme o mně! A já vždycky jedu vlakem!
Přiznávám, že vlak není nejlevnější způsob dopravy, ale rozhodně je to ten nejpohodlnější. Mimochodem, letenka do Ženevy by mě stála stejně jako vlak a ještě bych se ani nedostala do cílové destinace. A to ani nemluvím o tom, že kdybych měla v letadle doplácet za 4 kufry, stálo by mě to majlant.
Zcela přirozeně jsem si vybrala vlakovou trasu, kterou už znám (a také jedinou, která mi dává smysl). Jela jsem vlakem RailJet z Brna do Vídně, poté NightJetem do Curychu a ráno pak IC do Lausanne. Polovinu této cesty už znám, protože když moje máma žila ve Švýcarsku, jezdila jsem za ní vlakem, který končil v Bregenz – což je stejná vlaková trasa. Musím tuhle cestu vlakem doporučit všem, ať už jedete do Curychu nebo Bregenz. Krajina od Salzburgu dál je prostě dechberoucí. Vlak projíždí horami skoro 5 hodin a občas můžete zahlédnout malé vodopády na skalních převisech. Já osobně jsem si tuhle trasu zamilovala. Tentokrát jsem ale věděla, že si ji neužiju, protože jsem se rozhodla cestovat v noci. Takže celá tahle krásná scenérie bude schovaná ve tmě.
Český RailJet měl zpoždění… nečekaně. Pro mě to nebyl problém, protože jsem si koupila jízdenku do každého vlaku zvlášť a rozhodla se jet dřívějším spojem, než bylo nutné. Hlavně protože znám České dráhy, a i kdyby ne, měla bych ve Vídni pouze 10 minut na přestup, což není mnoho. Jen na vysvětlení, co myslím těmi oddělenými jízdenkami: Pokud hledáte na stránkách dopravce celou trasu, většinou si můžete koupit jednu jízdenku na celou cestu od jednoho dopravce. Problém je ten, že vyhledávací systém automaticky volí nejrychlejší trasu a tím pádem nabízí vlaky, které na sebe těsně navazují. Což v případě zpoždění tvoří značné problémy. Zvlášť pokud je jeden z vlaků povinný a nebo jste si zaplatili za lehátko. Kvůli tomu si většinou kupuji jízdenky zvlášť na každý vlak. Takže jsem si koupila jednu od Českých drah, jednu od OBB, jednu od SBB a schválně jsem si zvolila spoje, které na sebe nenavazují okamžitě. Chtěla jsem mít jistotu, že mi ten noční vlak neujede.
Zpožděný vlak mi také dal možnost strávit více času s přáteli, kteří se se mnou přišli rozloučit na nádraží. Takže jsme kecali, udělali pár dalších selfíček a pak… o 20 minut později, než bylo v plánu, jsem nastoupila na svůj vlak. Jeden z mých kapelních kolegů mě vyfotil, jak nastupuji do vlaku. Myslím, že ta fotka mluví sama za sebe.
Byla jsem přítomná v daném okamžiku a konečně na cestě. Po více než čtyřech měsících od první myšlenky na úprk ze státu se to konečně dělo. Byla jsem na cestě a posouvala jsem se do další životní etapy. Byla jsem v tu chvíli šťastná? Ne zcela, abych pravdu řekla. Část mě pořád nemohla pochopit, jak se mohlo všechno změnit tak rychle. Jak vás může život z ničeho nic poslat úplně jiným směrem, a to v řádu pouhých měsíců. Odjížděla jsem, dosáhla si svého, ale stejně jsem se cítila trochu prázdná. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že budu šťastná.
První věc, která se mi na cestě stala, souvisela s rouškami. V Rakousku byly narozdíl od Česka ve vlacích stále povinné. Pro mě to nebyl problém, ale jen o pár sedadel dál byli dva lidé z Asie, kteří o tom nevěděli a neměli roušky žádné. Když o situaci diskutovali s personálem vlaku, byla jsem trochu překvapená, že pokuta za porušení této vyhlášky je 40 Euro na osobu. Což není úplně málo peněz. Takže jsem nakonec vzala dvě svoje roušky, dala jim je a apelovala, ať si je nechají. Protože je šila moje babička a takové roušky se nevyhazují. Takže možná… teď roušky mojí babičky chodí někde po Asii. 😀
Zbytek cesty do Vídně proběhl bez jakýchkoliv komplikací, tedy… až na moje zavazadla. Protože dostat se do vlaku a z vlaku s tak těžkým nákladem nebylo zrovna tak jednoduché, jak jsem si myslela. V těchto momentech jsem opravdu litovala, že mám tolik koníčků, protože jsem téměř nebyla schopná všechny věci sama utáhnout. A dostat se ve Vídni na záchod by bylo prakticky nemožné, kdyby nebylo jednoho ochotného zaměstnance, který mi pomohl a pár minut mi dohlédl na věci. Příště si tolik věci neberu… přísahám.
Můj NightJet přijel na čas a vídeňské hlavní nádraží už bylo osvětlené nočními lampami. Dokonce ani noční vlaky nebyly vyňaté z covidových opatření. Roušky byly ve vlaku také povinné a lehátková kupé byla obsazena pouze čtyřmi lidmi – za normálních okolností je to šest. Ale toto opatření mi nesmírně pomohlo, protože kdyby nás zde bylo opravdu šest, nikdy bych se tam se svými bágly nenacpala. I tak jsem musela spát s kytarou v objetí. Nevím proč, ale měla jsem v paměti zapsané, že prostor pod spodními lehátky byl větší. Myslela jsem, že pod ně narvu kufr, ale to bylo při velikosti mého kufru nemožné.
V kupé jsem tedy byla s dalšími třemi lidmi. Se dvěma z nich, mladým párem, jsem se dala později v noci do řeči. Slečna byla z Vídně a její přítel z Curychu, kam oba mířili. Zajímali se, proč jsem si vybrala zrovna Švýcarsko atd. Po několika minutách rozhovoru jsme se dostali na téma rivality mezi německy a francouzsky mluvící částí země. Slečna tvrdila, že nic takového ve skutečnosti neexistuje, že je to spíše mýtus, ale její přítel se jen smál, že ta rivalita rozhodně existuje. Zmínil pojem “Röstigraben” (Rösti příkop). Okamžitě tím získal moji pozornost, protože Rösti jsou mým oblíbeným švýcarským jídlem. Je to v podstatě bramborák, ale chutná trochu jinak než v Česku. Není tak vymáchaný v oleji. Muž mi vysvětlil, že země je pomyslně kulturně a jazykově rozdělená touhle “Röstigraben” a německá část země jí Rösti, zatímco ta francouzská ne. To mě celkem nepříjemně překvapilo, protože jsem se velmi těšila na pojídání bramborových Rösti. Také jsem se tomu ale musela smát, protože mi tahle pomyslná rivalita připomněla domov. Pocházím z malé vesnice, která je rozdělena na horní a dolní. Vztah mezi oběma částmi i lidmi je samozřejmě přátelský, ale některé místní události slavíme odděleně. Právě při těchto slavnostech je rivalita mezi oběma částmi více než hmatatelná. Ale oficiálně samozřejmě žádná rivalita neexistuje.
Ale kromě tohoto malého Rösti šoku proběhl zbytek noci klidně. Ráda spím ve vlaku – kymácení vlaku na výhybkách je velmi uklidňující a lehátkové vozy jsou pohodlné a stále ještě ekonomicky přijatelné. Navíc světla nočních měst v pohybu dostávají člověka do kreativního módu. Je to skvělý čas na přemýšlení, čas nachystat se na změnu nebo prostě spát.
Teoreticky jsme měli mít roušky na obličeji pořád, ale spát v nich by bylo šílené, takže jakmile se zavřely dveře kupé, roušky šly zcela přirozeně dolů. Na chodbách vlaku jsme je ale mít museli. Jednou jsem ji při cestě na záchod zapomněla a personál vlaku hlasitě protestoval. No nemůžu jim to vyčítat.
Ráno jsem se probudila a moje oči přistály za oknem na ceduli “Bludenz”. Na obličeji se mi objevil úsměv. Věděla jsem přesně, kde jsme – venku z horských průsmyků, v nížině nedaleko Bodamského jezera. Okamžitě jsem se nadchla, protože to znamenalo, že můj vlak brzy opustí mně známou trasu a zamíří do Lichtenštejnska (i když jen na několik minut). Taky to bylo znamení, že je na čase vypnout mobilní data, protože Švýcarsko není v EU a 1 Mb dat by mě tam vyšel asi na 75 Kč. Což není zrovna ekonomické.
Můj vlak tedy opustil EU a zamířil přímo do Curychu. Na této části cesty jsem byla prakticky nalepená obličejem na skle, protože zbožňuji nové výhledy. Takže jsem si užívala pohled z okna, dostala jsem snídani (v NightJetech je v ceně, což je parádička) a také jsem si konečně pokecala se třetím obyvatelem našeho kupé, který byl do té doby neustále potichu. Takže jsme trochu pokecali a užívali si zbytek cesty.
V Curychu jsem měla hodinu na přestup, ale zvládla jsem za tu dobu jen přesunout veškerou svoji bagáž na správné nástupiště, protože… no prostě jsem měla moc věcí. A opravdu jsem se za to proklínala… znovu a znovu a znovu. Naštěstí jsem ale v Curychu byla už v minulosti dvakrát, takže jsem nepřišla o žádné nové zážitky.
Můj poslední spoj, vlak InterCity, dorazil a já byla nadšená, že jedu s takovou kráskou! A dokonce v první třídě – protože když jsem kupovala lístky, tak první třída byla záhadně levnější než druhá. Takže jsem se s obtížemi vyškrábala na palubu vlaku a užívala si další 2,5 hodiny s rouškou na obličeji. Výhledy z tohohle vlaku nebyly tak úžasné jako cesta do Curychu, ale lhala bych, kdybych řekla, že zde není na co koukat. Po cestě narazíte na jezero Neuchâtel a to je taky pěkný pohled.
Jak jsem zjistila později, je možné jet do Lausanne ještě jinou trasou, která vede přes hory. To jsem ale při nákupu lístků nevěděla a volila jsem ekonomickou variantu. Takže pokud se chystáte na tuhle trasu, jeďte přes Bern a ne přes Biel/Bienne. Já to rozhodně příště zkusím.
Když můj vlak přijížděl do své cílové destinace, konečně jsem na chvíli zachytila za oknem hřebeny hor a Ženevské jezero. Potom bylo 11:45, já vystoupila z vlaku v Lausanne a čekala, až si mě vyzvedne má hostitelská mamča. V tu chvíli teprve začalo to pravé dobrodružství.
Legrační fakt na konec:
Po několika dnech jsem mluvila se svým hostitelským tatou na téma “Röstigraben” a ten mi vysvětlil, že je to především pojem z legrace a že samozřejmě i oni jedí Rösti. Tento termín také poukazuje na trhlinu, která rozděluje francouzsky a německy mluvící část země, a tou trhlinou je řeka Saane/Sarine ve dvojjazyčném Fribourgu. Podobný termín dokonce existuje pro kulturní rozdíly mezi německy a italsky mluvící částí země: “Polentagraben”.
