JustJess
Prvních šest dní v nové domovině uteklo dle očekávání strašně rychle. Od chvíle, kdy mě moje hostující maminka vyzvedla na nádraží v Lausanne, se stále něco dělo. Noví lidé, nové chutě, papírování, řízení auta dle švýcarských pravidel a také seznamování se s dětmi. Ale co mi zůstalo v paměti nejvíc, je ten výhled. Jezero s horami všude okolo.
Udělala jsem si jednu rychlou fotku z auta, zatímco jsme mířily do konečné destinace. Ale fotka nedokáže opravdu popsat všechny mé pocity z reality. Jednoduše: nacházím se v nebi. I kdyby mi to za pár týdnů všechno krachlo a rodina mě poslala zase domů, pořád to bude stát za ty výhledy. Nemůžu se jich nabažit. Pořád se rozhlížím kolem sebe a nemůžu uvěřit, že žiju na tak nádherném místě. Zatím stále hledám slova, kterými bych popsala místní krajinu, ale nenacházím je.
První den jsem dostala čas se usadit v mém bytečku a odpočinout si po noční cestě. Ale samozřejmě jsem neodpočívala, protože jsem musela jít na krátkou procházku k jezeru, které mám od bytu jen dvě minuty. Večer jsem strávila s rodinou, jejich přáteli a sousedy u jezera. A také jsem poznala děti, o které se budu starat. A můj první dojem? Vypadalo to asi takto: “Můj Bože… opravdu jsou to děti!” Tím chci říct, že jen nejstarší klučina má telefon, a i přesto stále běhá okolo s kamarády a všichni si spolu hrají. To byl trošku šok. Doma mají všechny děti obličeje nalepené na obrazovkách mobilu. A nebo jsem se nepohybovala mezi dětmi dost na to, abych si udělala objektivní obrázek? Ano, i to je možnost.
Druhý den jsem celý strávila s mojí hostující maminkou. Dělaly jsme hlavně papírování. Registraci na populační úřad, přihlášení k sociálnímu pojištění atd… Ale nejvtipnější bylo vybírání mobilního tarifu. Jak jsem zmínila už dříve, nemůžu používat ve Švýcarsku český tarif bez toho, aniž bych platila šílené peníze navíc, takže jsem potřebovala získat švýcarské číslo. Bylo to zábavné a frustrující zároveň.
Doma v Česku jsem nějakou dobu pracovala pro nejmenovaného telefonního operátora. A můžu s klidným srdcem říct, že lidé v Česku si nemají na co stěžovat. A že to dělají hodně. Vždycky někdo frflá, že není z čeho vybírat, že tarify s vysokým objemem dat jsou moc drahé a tak dál. Ale tady vás nechají operátoři vybrat prakticky jen ze tří druhů tarifů. Jeden je skoro bez dat (okolo 500 MB) a další dva s neomezenými daty. Ale ty stojí od 50 franků nahoru. Což je více či méně stejně jako v Česku, ale doma to můžete mít bez závazku. Ve Švýcarsku se prostě musíte uvázat minimálně na 12 měsíců. Doma můžete vypovědět kdykoli, a navíc je mnohem více z čeho vybírat, když přijde na data. Všichni přece nepotřebují neomezená data. Takže upřímně, bylo to pěkné srovnání. Opravdu si myslím, že doma to nemáme s operátory zlé.
Třetí den po příjezdu, čtvrtek, jsem byla poprvé sama s dětmi. Takže jsem dorazila do práce, začala prát (což je jeden z mých hlavních úkolů) a poté jim uvařila oběd. Přišel další malý šok: Moje děti nemají rády sýrovou omáčku. To mě opravdu hodně překvapilo. Protože doma většina dětí pro sýrovou omáčku zabíjí. Zvlášť kdyby byla udělaná ze švýcarského sýra. Ale ne… moje dětičky snědly bramborové noky, které se nedotkly sýrové omáčky, a tím to skončilo. Dobrá… to byla moje první chyba. Věděla jsem, že s vařením bude problém. Protože děti tady jsou zvyklé jíst úplně jinak než děti doma. Věděla jsem, že se budu muset přizpůsobit, ale neměla jsem zatím vůbec tušení, jak. Naštěstí palačinky to jistí.
V ten samý den mě moje holky vzaly poprvé na koupačku k jezeru. Asi nikoho nepřekvapí, že místní tráví v jezeře hodně času a samozřejmě děti také. Moje starší slečna je úžasná plavkyně. Opravdu přemýšlím o tom, že má geny mořské panny. Já osobně plavu příšerně. Samozřejmě umím plavat, ale hádám, že hýbu nohama nějak špatně, protože se hrozně rychle unavím. Ale možná, že se to tady změní. Protože voda v jezeře je opravdu úžasná a neuvěřitelně teplá. Kdybych tu žila natrvalo, dokážu si představit, že chodím plavat každý večer.
První týden mě také pozvali rodiče mé hostující maminky na grilování. Samozřejmě jsem nemohla odmítnout, protože jsem chtěla poznat celou rodinu a získat nějakou inspiraci na vaření. A bylo to fajn. Dokonce i starší lidé umí ve Švýcarsku anglicky, takže komunikace není žádný problém. Na téhle grilovačce mi nabídli hrneček polévky Gazpacho. Jak bych mohla odmítnout? Tento… legendární pokrm, o kterém jsem, popravdě, prvně slyšela z úst seriálové postavy ale… aspoň díky němu vím, že si nemám stěžovat, když je polévka studená. 😀 Jak mi chutnala? No… polévka Gazpacho není nic pro mě. Příliš mnoho zeleniny. Také byla tak sytá, že jsem měla problém sníst cokoliv dalšího. Ale aspoň jsem zkusila něco nového.
Podobná zkušenost málem přišla další večer. Tentokrát jsme byli na grilování u přátel mé hostující rodiny. Byla tam k ochutnání spousta různých pokrmů, některé už jsem znala ze své předchozí návštěvy Švýcarska, jako Bratwurst (typické klobásky). Ale také tam byl hezky vypadající kousek masa, který se na mě smál z pánve, a já přemýšlela, že se do něj pustím. Naštěstí otec rodiny, u které jsme byli na návštěvě, mi řekl, co je který kus masa zač. Tak jsem se dozvěděla, že ten kus masa, který dělal smutné oči na můj žaludek, byl vlastně… kůň. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná, že jsem jej nesnědla. Netuším, co by můj žauldek udělal, kdybych se tuto informaci dozvěděla až po konzumaci. A všichni byli velmi překvapení, že v Česku nejíme koně. Ale ve Švýcarsku? Žádný problém, běžně se dá koupit koňské maso v supermarketu. Takže… jop, to bylo těsné. Ještě že už byl pátek!
Víkendy mám volné. Takže jsem neztrácela čas a hned v sobotu ráno jsem vyrazila na procházku do blízkého městečka jménem Vevey. Má krásné historické centrum a na hlavním náměstí je každou sobotu ráno zeleninový trh. Také jsem zde ale našla blešák. Což naprosto rozzářilo můj den! Ráda objevuji staré poklady… hlavně šperky. Jedna z mých oblíbených věcí ve Švýcarsku byly v minulosti Brockenhausy. To jsou v podstatě obchody, kde lidé nechají své staré věci, a obchody je přeprodávají dál. Jako bleší trhy. Ale rozdíl je v tom, že peníze utržené v těchto obchodech jdou na charitativní účely. Je to pěkný nápad a v těchhle obchodech najdete velmi zajímavé a originální staré i nové věci. Naneštěstí Brockenhausy jsou pouze v německy mluvící části Švýcarska, takže jsem ráda alespoň za malý bleší trh.
V neděli jsem vyrazila do Montreux. Do města, které je známé především svým jazzovým festivalem. Je to zhruba hodinu chůze od mého bytu, ale bohužel jsem zjistila, že se tam nedá dojít podél jezera. Musela jsem jít skoro 35 minut okolo hlavní silnice, než jsem se dostala opět na jezerní stezku. V tu dobu už jsem byla ale téměř v Montreux a užívala si výhled na hory na druhé straně jezera, a stejně tak na ty nad městem. Vyhlídka, ze které často najdete na internetu fotky, Rochers de Naye (2042 m n.m.), je přímo nad Montreux.
Prošla jsem se po městě a udělala si selfie s Freddiem Mercurym jako každý jiný turista. Freddieho socha zde stráží břeh od roku 1996 a vytvořila ji česká sochařka Irena Sedlecká. Nedaleko se totiž nachází studio, ve kterém Queen nahrávali v letech 1978-1995. Od roku 2003 je studio otevřené jako Queen Museum. Ten den jsem jej ale nenavštívila. Na muzea bude dost času v zimě.
Po procházce jsem byla tak zralá na to, skočit na vlak domů. Na google mapách jsem si našla vlakovou zastávku a zamířila k ní. Trochu překvapivě jsem skončila na zastávce zubačky. To je další zajímavá věc na téhle oblasti. Nejsou tu žádné lanovky. Na většinu hor se totiž dostanete právě vlakem. Každopádně to nebyla stanice, ze které bych se mohla dostat domů. Nebo teoreticky ano, ale s přestupem, a navíc jsou tyhle vlaky mnohem dražší. Takže jsem si našla na mapách hlavní nádraží a tentokrát jsem se ujistila, že mi od tam opravdu něco pojede. Ale i tak to byla hezká procházka. Našla jsem pár pěkných míst s výhledem na jezero a prošla si staré městečko Montreux.
Když jsem se dostala domů, byla jsem tak v náladě maximálně na relax a začala jsem se psychicky připravovat na další týden. Protože ve Švýcarsku začíná škola poslední týden v srpnu. Takže od pondělí jsem v plné polní jako Au-pair. Navíc moje hostující maminka odjíždí na pracovní cestu. Takže to budu muset nějak zvládnout sama. Zvláště… to vaření!
