JustJess
Druhý týden mého pobytu nebyl zdaleka tak dramatický, jak jsem čekala. Hlavně protože volnočasové aktivity začínají dětem až druhý týden, takže jsme zatím nebyli v plném režimu. Jediná zajímavá věc, která mě čekala kromě mého neustálého promýšlení receptů, byl kurz francouzštiny. Na to jsem se těšila nejvíc… že potkám nové lidi a konečně se zlepším ve svém vysněném jazyce. S čím jsem se ale na kurzu setkala, bylo dost na to, abych si uvědomila, jaké mám se svou hostitelskou rodinou štěstí.
Začnu ale od začátku. Francouzštinu už jsem v minulosti studovala. Jeden semestr na vysoké, nějaké soukromé lekce, ale nestačilo to na to, abych se dostala ze začátečnické úrovně. Jednoduše protože byly v mém životě vždycky důležitější věci, které mě donutily skončit, jen abych za nějaký čas začala znovu. Takže některé věci jsem měla zažité dobře a o jiných jsem naopak neměla ani ponětí. Bylo jasné, že musím jít znovu do začátečnického kurzu, abych si zopakovala základy a vytvořila slovní zásobu. Protože to, co jsem znala, mi opravdu nestačilo na komunikaci. Po příjezdu jsem byla schopná pochytat nějaká slovíčka z konverzace, ale pochopit, o čem se lidé přesně baví, bylo nad moje schopnosti.
I když jsem znala základy, jako představení se a pozdravy, brzy jsem zjistila, že některé fráze se tu používají úplně jinak, než jsem čekala. Například “Ça va”. Neboli základní “Jak se máš” a “Mám se fajn” v jedné frázi. Potkáte kamaráda, zeptáte se ho “Ça va” a on odpoví “Ça va” nebo “Ça va bien.” Pro mě nic moc nového. Ale brzy jsem přišla na to, že tahle fráze je naprosto nejuniverzálnější a používá se na… všechno, co si umíte představit. Kdybych to měla přeložit doslovně, “Ça va” by znamenalo něco jako “V pohodě”. Někdo přijde a zeptá se vás: “Tvůj kurz francouzštiny Ça va?”, pak padáte ze stromu a ptají se vás “Ça va?” jako “Jsi v pohodě?”. Nebo “Ça va” jako zástupná fráze pro “Rozuměli jste?”. Opravdu, tenhle výraz je úplně všude. První dva týdny jsem na spoustu lidí koukala, jako kdyby spadli z višně. Prostě bych nečekala, že tuhle frázi někdo použije mimo pozdrav.
Další krásný příklad je “Coucou”. Když slyšíte tohle slovo, je to jako poslouchat zpívat ptáky. Ze začátku jsem z toho byla opravdu zmatená. Děti se vždycky nahrnuly do domu s frází “Coucou” na rtech. Sousedka mě nezdravila “Salut” nebo “Bonjour” ale “Coucou”. Došlo mi, že se jedná o nějaký druh pozdravu, ale připadalo mi to legrační. Protože tohle slovo má specifický zvuk, když jej místní vysloví. Opravdu je to jako by na scénu vletěla kukačka. Ale je to roztomilé. Zabralo mi pár týdnů, naučit se to používat, protože moje hlasivky nejsou zvyklé vytvářet takový zvuk při pozdravu. 😀
Každopádně, ve Švýcarsku je pro hostitelskou rodinu povinné zařídit své Au-pair jazykový kurz, což je úžasné. Au-pair by tu ze svého kapesného kurz nikdy nezaplatila, takže zodpovědnost leží na hostitelské rodině.
Moje rodina byla zvyklá posílat Au-pairky do Lausanne. Ale zjistili jsme, že pro mě to asi nebude vhodné. Do aktuálně vypsaného kurzu byly zapsané mnohem mladší au-pairky, a navíc všechny z jiných částí Švýcarska. Měly už francouzštinu na škole. Takže moje hostující máma našla středně intenzivní kurz v jazykové škole v sousedním Vevey. Dvakrát do týdne 1,5 hodiny ve večerních hodinách. Poměrně dost frániny. Navíc kurz byl koncipovaný pro lidi, kteří přijeli do Švýcarska za prací, což znělo jako zajímavější příležitost než kurz v Lausanne. Opravdu jsem se těšila, že potkám nové lidi.
V úterý večer jsem tedy napochodovala do školy ve Vevey na první lekci. Opravdu se nám sešla zajímavá skupinka lidí. Já, další au-pair z Polska, muž z Kambodži a muž z Kosova. Zapsaných nás bylo víc, ale na první lekci se všichni neukázali. Naše učitelka byla sympatická a bylo jasné, že kurz bude v pohodě. Pro mě možná ze začátku trochu pomalejší, ale aspoň mám čas zapracovat na rozsahu svého slovníku.
Ale zvláštní událost tohoto týdne je spojená s mojí novou kamarádkou. Mladou Au-pair, kterou jsem potkala na kurzu. Zjistila jsem, že přijela před dvěma měsíci a že nemohla začít s kurzy jazyka dřív, protože byly školy zavřené kvůli covidu. Zakecaly jsme se a začaly porovnávat naše au-pair životy. Rychle jsme přišly na to, že naše podmínky nejsou stejné. Né, že bych měla po týdnu moc co srovnávat, ale i tak bylo celkem jasné, že si tu žiju jako královna.
Abych to čtenáři lépe vysvětlila, musím trochu zabrousit do pravidel Au-pairingu ve Švýcarsku. Hostitelská rodina je povinna zajistit pro svoji Au-pair spoustu věcí. Au-pairka musí mít vlastní uzamykatelný pokoj, rodina jí musí platit polovinu zdravotního, sociálního a nehodového pojištění. Navíc musí zaplatit jazykový kurz. K tomu všemu ještě Au-pair dostává kapesné. Ale pravdou je, že i přes tohle všechno je to pro rodiny stále ekonomičtější, než zaplatit si profesionální chůvu. Proto jsou Au-pairky ve Švýcarsku ve velmi silné pozici.
Když jsem tedy mluvila se svojí novou kamarádkou druhý týden mého pobytu ve Švýcarsku, přišla jsem na to, že neví o všech věcech, které je povinna za ni platit rodina, a ona si to platí ze svého kapesného. Takže nakonec jí zbývá jen minimum peněz a nějaké cestování nebo šetření je mimo její možnosti. Navíc slečna nemá ani vlastní soukromý pokoj. Žije v podkroví, kde je zároveň pracovna hostitelských rodičů. A ti tam chodí poměrně často. Podkroví je navíc průchozí, bez dveří. Takže poslouchá všechno, co se v domě děje, a nemá žádné soukromí.
Byla jsem z toho v šoku. Moje kamarádka se dostala do velmi špatné situace, a když zjistila, jak dobře se tu mám já, její psychický stav se rychle zhoršil. A já hodně rychle pochopila, jak extrémní štěstí jsem měla se svou hostitelskou rodinou. Mám své vlastní místo k žití, mám své kapesné celé pro sebe, cítím se potřebná a náležitě oceněná. Zatímco moje nová kamarádka se cítí jako rodinná služka a dostává méně než minimální potřebné peníze.
Možná čtenáře zajímá, jestli jsme s tím něco udělaly. Chtěly jsme. Mluvila jsem o situaci se svou hostitelskou rodinou, hledali jsme možnosti, ale nakonec je to na mé kamarádce, aby konfrontovala rodinu a vypadla odtam. Já nemůžu dělat nic, než čekat, co z toho bude.
Jak bych měla zakončit tuto ne příliš pozitivní část svého deníku? Myslím, že Au-pairing je vždycky tak trochu risk. Nikdy nevíte předem, co na vás venku čeká. Může to být skvělé, ale můžete také skončit u vypočítavých lidí, kteří vás nedocení. Takže jsem opravdu ráda za svou hostitelskou rodinu. Cítím se dobře, oceněná a v bezpečí. Potřebuji to jen nepokonit a ukázat své hostitelské rodině, že si vážím i já jich a své pozice tady. Protože doopravdy? Žiju si tu jako královna!
