Deník Au-pair: 10. Objevuji umění ve všech formách

Na konci září začalo pravidelně pršet. Naštěstí bylo ale stále dost pěkných slunečných dní na to, abych si mohla užít čas mimo domov. Takže jsem využila volné dny k průzkumu okolí našeho městečka. Na svých procházkách jsem našla několik pěkných míst a zavítala i na výstavu. 

Musím se přiznat, že se mi po měsíci začalo trochu stýskat po domově. Nebo přesněji řečeno po našem psovi. Ve Švýcarsku mi toho moc nechybí, ale náš rodinný pes je denně v mých myšlenkách. Protože tahle chlupatá koule je často odpovědí na všechny problémy. Jak si jednou člověk zvykne žít se psem, je těžké žít bez něj. 

Také mi začala chybět čeština. Ne v mluvené formě, protože s někým z domova mluvím skoro každý den, ale v písních. V písních zpívaných v mateřském jazyce je schovaný jakýsi pocit národního uvědomění, který člověk nalezne až ve chvíli, kdy ho mateřský jazyk neobklopuje. V písních zpívaných mateřštinou je něco povědomého a tak přirozeného, že to člověka obejme a najednou si připadá jako doma. Bez ohledu na to, kde ve světě se zrovna nachází. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je zpívaná čeština krásná, dokud české písně nezmizely z mého života. Takže jsem si udělala český playlist na YouTube. A poslouchám ho… no, dost často. Ale uznejte, že je zvláštní, postrádat zrovna něco takového?

Konec měsíce se rychle blížil a stejně tak i konec festivalu fotografií ve Vevey (Biennale des arts visuels). Psala jsem o tom v kapitole 7 svého deníku a zmínila jsem, že se musím zajít podívat znovu, protože jeden den nestačil na zhlédnutí celé akce. Jenže jak čas běžel, byla jsem všude, jen né znovu na Bienále. Nakonec zbývaly poslední dva dny festivalu a opravdu jsem musela jít. A protože se moje nová kamarádka Jo zrovna vrátila z Polska, vyrazily jsme na festival spolu. 

Tu sobotu šíleně pršelo. Takže jsme se rozhodly zajít na jednu z expozic schovanou v muzejních interiérech. Zamířili jsme do Musée Jenisch ve Vevey, které vděčí za svou existenci Fanny Jenisch (1801–1881), vdově po hamburském senátorovi, která se svým manželem strávila ve Vevey mnoho šťastných dní. Proto se rozhodla věnovat městu peníze na založení muzea umění a přírodních věd. 

Budova je postavena v neoklasicistním stylu a otevřeli ji v roce 1897. Část muzea byla věnovaná umění a část přírodním vědám. Expozice přírodních věd se později přesunula do Lausanne a Musée Jenisch bylo renovováno a stalo se domovem Nadace Oskara Kokoschky a kolekce tisků Kantonu Vaud (Foundation of Oskar Kokoschka and the Canton of Vaud prints collection). Známý malíř Kokoschka žil se svojí ženou v nedalekém městečku Villeneuve. Po jeho smrti zvolila vdova Vevey jako město, které bude střežit manželův odkaz. 

Zkoumat místa, která byla důležitá pro umělce o kterých jsem se učila ve škole, je úžasné. Na univerzitě jsem studovala dějiny umění. Jenže věci, jako přesné místo, kde umělec žil, si člověk nepamatuje dlouho. Pokud nepracuje v oboru. Takže být na tomhle místě je jako znovu studovat umění. Matně jsem si pamatovala, že Kokoschka měl nějaké spojení s Prahou, ale rozhodně ne to, že jeho manželka odtud pocházela. 

I další známý malíř Gustave Courbet má své malby v Musée Jenisch. A legrační je, že žil pouze jednu ulici od místa, kde teď bydlím já. Takže takhle nějak se umění stává živým a vrývá se mi do paměti. Ne ve škole, ne biflováním a zapamatováním obrazů. Ale ve skutečném životě, když chodím po cestách, kterými přede mnou chodili umělci. Když vidím pohledy, které viděli oni. Díky tomu, že nyní žiji na tomto místě se mi tato fakta vrývají mnohem hlouběji do paměti. A doufám že tam zůstanou. 

Dobrá, dost poetiky a sentimentálnosti. Kromě stálé expozice muzea a Bienále nás zaujala ještě jedna výstava, která se zrovna konala v Musée Jenisch. Monique Jacot – Transferts et heliogrammes. Fotogramy a fotografie přenesené z polaroidu na papír v monochromatických barvách mě zaujaly svojí poetičnosti a estetikou. Některé snímky mi připadaly jako zachycené v jiném vesmíru s kompletně odlišným smyslem vnímání. Hluboké, temné a přitom lákavé. Je na nich něco reálného a něco naprosto surreálného. A líbilo se mi, jaké pocity ve mně tyto snímky vyvolaly. 

Když konečně přestalo pršet, vydaly jsme se na krátkou procházku po venkovních expozicích Bienále. Nejvíce nás zaujalo panorama fotografií od Annie Hsiao-Ching Wang, která dokumentovala sebe a svého syna v období dvaceti let. První fotografii pořídila ještě v těhotenství, pověsila ji na zeď a použila jako pozadí pro další fotografii. Vytvořila tak zajímavý efekt okna do minulosti a také nabídla různé pohledy na fáze vztahu matky a syna. 

Brzy začalo znovu pršet, takže jsme neměly možnost zhlédnout celý festival. I když jsem byla na této akci dvakrát, nestačilo to na prohlédnutí všech expozic. Ale to nevadí, i tak to byl skvělý zážitek a jedinečná příležitost. Vždyť kolik výstav se v roce 2020 událo bez uzavření covidovými restrikcemi? Moc ne. Takže jsem ráda, že jsem měla možnost vidět zrovna tuhle!

V závěru měsíce jsem využila jeden krásný slunečný den na procházku okolím. Chtěla jsem vidět více z pohledů, které pozorovali slavní malíři přede mnou, a najít nová místa, která jsem zatím neviděla. Po prvním měsíci jsem měla dost procházek okolo jezera, takže jsem zamířila nahoru, do kopců. Na mapě jsem si všimla, že nedaleko je nějaký zámek, takže jsem se chtěla podívat, co je zač. Bohužel, Château d’Hauteville byl dočasně uzavřený kvůli rekonstrukci, takže jsem nakonec jen kroužila kolem jeho zahrad. 

Ale někdy může bloudění bez cíle vést na krásná místa, což se ten den stalo mně. Zamířila jsem domů jinou cestou a když jsem chvíli kráčela podél rušné silnice, dorazila jsem do malého ráje. Na tichou stezku mezi vinicemi, s krásným výhledem na hory. 

Takové momenty jsou opravdu nejcennější ze všech. Protože místa jako tato nejsou normálně cílem turistů, takže kdybych do Švýcarska jela jen na dovolenou, nenašla bych ho. Pro takové objevy žiju a dýchám. Zůstala jsem tam dlouho. Jen tak jsem se procházela, fotila a dýchala. A také jsem přemýšlela, jestli tam Gustav Courbet nebo Oskar Kokoschka byli také a viděli to, co já. 

Pouze o čtyři dny později, v neděli 27. září, jsem se probudila do bílého překvapení. Na vrcholcích hor na mě čekal první sníh. To mi neuvěřitelně rozzářilo den. Mám ráda sníh a hory. A užívám si, že můžu být svědkem takových malých velkých událostí. 

První věc, co jsem to ráno udělala? Zabalila jsem foťák a zamířila na mé nové oblíbené místo. Se vším tím sněhem na vrcholcích hor byl výhled zase zcela jiný. Ještě více dechberoucí a podmanivý. 

Takový byl můj konec září 2020. Byla jsem tou dobou ve Švýcarsku něco přes měsíc, moje oči byly stále doširoka otevřené a výhledy na místní krajinu se mi zapisovaly hluboko do duše. Přemýšlela jsem, jakých bude dalších pět měsíců na tomhle místě. A nemohla jsem se dočkat, co všechno ještě uvidím.