Deník Au-pair: 11. Cesta do hlavního města, tedy olympijského hlavního města

Déšť, déšť, déšť. Tak bych popsala začátek října ve Vevey. Samozřejmě jsme měli i slunečné dny. Ale sluníčko vždycky vyšlo, zrovna když jsem byla v práci. Takže nakonec mi nezbylo nic jiného, než cestovat s deštníkem v ruce. 

Jednu takovou neděli, kdy se slunce a déšť střídaly z hodiny na hodinu, jsme s mojí novou kamarádkou Jo vyrazily do Lausanne. Největšího města v oblasti a hlavního města kantonu (regionu) Vaud. Většina lidí ale zná Lausanne spíše jako hlavní město olympijských her. Olympijská komise zde sídlí od roku 1915. 

Byla jsem plná očekávání. Město má pověst kulturní metropole a místní katedrála je považovaná za nejúchvatnější gotickou památku v zemi. Ale měla jsem pro extrémní zvědavost i jiný důvod. Před zhruba šesti lety, když jsem studovala na univerzitě, jsme měli profesora, který přednášel zároveň doma v Brně i na univerzitě v Lausanne. Vždycky o Lausanne mluvil, jako by to byl ráj na zemi. Takže jsem byla přirozeně zvědavá, co je na tom místě tak skvělého. 

Do Lausanne jsme dorazily časně z rána. Chtěly jsme se vyhnout davům a to se nám povedlo nad očekávání skvěle. Dokonce to vypadalo, že jsme se ocitly v hororu, kde všichni lidé zmizeli a v celém městě jsme zůstaly jen my dvě. A to bez legrace. Mířily jsme ulicemi od nádraží směrem k historickému centru a nikde ani živáčka. Jako procházka městem duchů. Bylo to trochu děsivé. Naštěstí jak čas ubíhal, tu a tam se občas někde objevila nějaká postavička. Vydedukovaly jsme, že Švýcaři asi nebudou ranní ptáčata. Aspoň ne o nedělích. 

Jak jsme se šplhaly do kopců směrem ke starému městu, prošly jsme slavnou Rue de Bourg, která je patrně nejdražší ulicí ve městě. Móda, která se tam prodává, by byla mimo naše finanční možnosti, i kdybychom byly ve Švýcarsku zaměstnané na plný úvazek. Takže v naší situaci nezbylo než se zasmát cenovkám a pokračovat dál. Brzy jsme se ocitly na mostě s krásným výhledem na staré město a věže katedrály. 

Historie katedrály Notre-Dame v Lausanne sahá až do dvanáctého století, kdy začala stavba. Katedrála byla vysvěcena v roce 1275, ale v následujících stoletích prošla mnoha přestavbami. Především když zemi postihla vlna reformace a katedrála se v roce 1536 stala protestantskou. 

Když jsme se dostaly přímo k Notre-Dame, několik minut jsme obdivovaly její gotické prvky a také nás zaujal výhled z terasy před katedrálou. Je odtud pěkně vidět na jezero a hory za ním. Jsem si jistá, že panorama musí být ještě lepší z katedrální věže, ale ta byla bohužel v době naší návštěvy zavřená. Rozhodně ji musíme navštívit příště. 

Uvnitř katedrály nás překvapilo hned několik věcí. První byla farářka. Dorazily jsme uprostřed mše, kterou sloužila žena, a pro nás obě to byl neobvyklý pohled. Jo pochází z Polska, kde převládá římskokatolická víra a potkat ženu sloužící mši je téměř nemožné. U nás v Česku to prý není neobvyklé v evangelických kruzích (jak jsem se později dozvěděla), ale já nikdy žádnou ženu za oltářem nepotkala. Ale taky jsem byla vychovaná v katolické rodině, takže jsem byla stejně překvapená jako moje kamarádka Jo. 

Druhým překvapením byly katedrální varhany. Jejich zvuk vyplňoval prostor katedrály během mše. Varhaník však seděl jen několik metrů od nás v lodi a ne na galerii. Bylo pro nás nezvyklé vidět hráči přímo pod ruce a nemohly jsme odtrhnout oči. Uchvátilo nás umění varhaníka stejně jako zvuk, který vycházel z varhan.

Později jsem si přečetla, že varhany v katedrále jsou světovým unikátem. Jedná se o moderní varhany, které jako první na světě navrhl designér. Tvorba varhan trvala deset let a jsou poskládané ze 7396 trubek. Dá se na ně hrát ze dvou konzol. Ta první, mechanická, je na galerii, a druhá se dá přemístit a většinou se nachází v lodi kostela. Právě tu jsme viděly v akci. A všem návštěvníkům Lausanne doporučuji zdejší varhany jako zajímavost, kterou by neměli minout. 

Třetí zážitek, který jsme si z katedrály odnesly, nebyl tak pozitivní. Zatímco jsme seděly v lavici a poslouchaly mši, přišel do katedrály zvláštní muž a začal shazovat k zemi židle i lavice. Nejdřív jsme nechápaly, co se děje, stejně jako všichni ostatní. Poté farářka sloužící mši vyzvala muže, aby odešel, a několik návštěvníků mše se zvedlo, aby aktéra vykázali z katedrály. Muž byl pryč během tří minut, ale i tak stihl nadělat poměrně velký nepořádek. Lavice, knihy, svíčky i náboženské knihy skončily na podlaze. 

Asi se nikdy nedozvíme, co to mělo znamenat. Nejspíše práce někoho, kdo nemá dobrý vztah k církvi. Hádám, že mu to neprošlo, protože varhaník si nahrál muže na video a policie dorazila na místo během několika minut. Ale bylo to divné. Všechno se stalo tak rychle, že jsem ani neměla čas dostat strach. Později mi Jo řekla, že se bála, že to byl začátek teroristického útoku. Něco takového mi v tu chvíli vůbec nepřišlo na mysl. Ale je pravda, že v dnešní době je možné všechno. 

Z katedrály jsme zamířily k Sauvabelinskému lesu. To je velká lesní oblast v severní části města. Naším cílem byla dřevěná rozhledna, která se nachází na kopci nad Lausanne. Cestou jsme se zastavily v krásném kvetoucím parku místní ermitáže. Centrum parku tvoří dům z poloviny devatenáctého století, který dnes slouží jako významná umělecká galerie – ermitáž (Hermitage foundation).

Za normálních okolností bych trvala na její návštěvě. Ale věřila jsem, že budeme mít na muzea a galerie dost času v zimě. Takže jsme se držely originálního plánu a mířily k Sauvabelinské věži. 

Cesta nám trvala mnohem déle, než jsme očekávaly. I když je rozhledna jen dva kilometry od katedrály, cesta vede stále do kopce. Navíc lesem, kde není vždy značení směru. Přiznávám, že jsme zahnuly špatným směrem více než třikrát a samy jsme si tak cestu prodloužily. Ale ve výsledku nám to nevadilo. Sauvabelinský les je nádherný. Spousta velkých starých stromů, vyšlapané cestičky a tu a tam osamělá lavička. Krásné místo pro relaxaci přímo nad centrem rušného města. Pokud ale máte na průzkum města jen omezený čas, radím jet autobusem nebo si aspoň zapnout navigaci v mobilu. Ušetříte spoustu času. 

Když jsme se konečně dostaly k rozhledně, začalo pršet. Utíkaly jsme se rychle schovat pod dřevěnou střechu. Rozhledna má 35 metrů a je umístěna 700 metrů nad mořem, což z ní dělá skvělé místo pro rozhled na město i jezerní oblast. Má 302 schodů poskládaných do tvaru vrtule a na její konstrukci bylo potřeba 100 tun dřeva. 

Výhled z vrcholu věže je dle mého názoru unikátní. Protože ukazuje čtyři různé typy krajiny. Nížiny ve směru města Neuchâtel, Jurské hory ve směru nedaleké Francie, modré vody Ženevského jezera a vrásnění Alp, které začíná nad Montreux. Unikátní pohled na unikátní kus země. 

Ze Sauvabelinské rozhledny jsme zamířily zpět do centra města. Tentokrát to netrvalo tak dlouho, protože už jsme věděly, kam jdeme. U hlavního nádraží jsme se zastavily na oběd a poté zamířily do jezerní části města: Ouchy. 

Technicky je Ouchy město nezávislé na Lausanne, ale protože jedno město přechází plynule do druhého, jako návštěvníci jsme si ani neuvědomily, že jsme opustili Lausanne. Cesta vede dolů z Lausannských kopců až do chvíle, kdy narazíte na jezero a přístav Ouchy. 

Za slunečných dnů je promenáda okolo jezera oblíbená pro vycházky, vyjížďky na kolečkových bruslích nebo skateboardech. Ale v době našeho příchodu zde bylo skoro prázdno, protože začalo opět pršet a všichni utekli někam do tepla. Zatímco my jsme zůstaly a žasly nad tím, jak divoké umí jezero být za podzimních dní. 

Déšť skončil tak rychle, jako začal a my pokračovaly naši procházku po břehu jezera. Obdivovaly jsme hrad Ouchy (dnes hotel) a zastavily jsme se u Olympijského muzea. Návštěvu jsme se ale rozhodly odložit na jindy. Chtěly jsme si užít ještě trochu sluníčka, když se laskavě uráčilo vylézt z mraků. 

Poté byl pomalu čas zamířit domů. Ale byly jsme moc líné na to, abychom se šplhaly do kopců zpět k hlavnímu nádraží. Rozhodly jsme se dojít až do vlakové zastávky v sousedním městečku Pully. Byla to delší cesta, ale stezka vede celou dobu podél jezera. 

Poslední hodinu našeho výletu jsme strávily focením a obdivováním výhledu na jezerní stezce. Navíc jsme našly pláž plnou mušlí! Ani jsme tomu nechtěly věřit! Bylo jich tak strašně moc, že když voda omývala břehy, mušle vydávaly specifický zvuk jak se třely jedna o druhou. Neumím najít slovo, kterým bych ten zvuk přiblížila. Bylo to zvláštně krásné. 

Když jsme dorazily do Pully, neměly jsme už ani energii mluvit. Byl to dlouhý den a měly jsme v nohách zhruba 16 km. I když jsme ten den získaly mnoho hezkých vzpomínek, shodly jsme se na tom, že Lausanne úplně nenaplnilo naše očekávání. Je to krásné město, ale čekala jsem, že toho bude mnohem více. Ale dám Lausanne další šanci v budoucnu. Protože je tam několik známých galerií, které chci vidět. Také doufám, že budu mít možnost vidět město v létě –⁠živé a plné lidí. Snad jednoho dne, až bude covid krize ta tam.