JustJess
Listopad nezačal zrovna nejlépe. Česko se topilo v tisícovkách nových covid případů denně a Švýcarsko ho brzy následovalo. Jak se situace každým dnem zhoršovala, přišly nové restrikce a než jsem stačila mrknout, muzea, galerie a volnočasové aktivity pro dospělé byly uzavřené. Byla to předzvěst dlouhé zimy. Takže jsem aktivně využívala každé možnosti vypadnout na chvíli z bytu, dokud to počasí dovolilo.
První listopadový týden jsem měla štěstí na počasí. Takže hned první volný den jsem vyrazila na výlet, abych si užila sluníčka a nasála trochu síly na zimu. Opět jsem zamířila do Lavaux a prošla si další část stezky mezi vinicemi.
Tentokrát jsem jela vlakem do Cully a mířila zpět ve směru Vevey. Mým cílem byla vesnice Rivaz, která není od Cully ani 6 km daleko – tedy lehká procházka na odpoledne. V mém případě pozdní odpoledne, protože jsem ven vyrazila poměrně pozdě. Dokonce tak pozdě, že se moje procházka proměnila v závod o světlo. Ale vzhledem k tomu, že já mířila na východ a slunce na západ, slunce vyhrávalo.
Legrační je, že o měsíc dříve, kdy jsem do Lavaux vyrazila poprvé, bylo docela brzy na to, abych viděla vinice v podzimních odstínech žluté a červené. Tentokrát bylo pro změnu pozdě. Všechny listy révy byly dávno pryč a terasovité zahrady vypadaly jako nahé. Ale rozhodně ne méně zajímavé. Možná se budu opakovat, když řeknu, že Lavaux opravdu stojí za návštěvu – ať už je vinná réva zelená, červená a nebo na ní není ani lísteček.
Tentokrát jsem si také všimla něčeho, co jsem na své první procházce nezachytila. Vinice jsou protkány sítí malých zubaček – vozíčků na révu a nářadí. Dává to smysl, vzhledem k povaze terénu je to skvělý způsob jak dostat potřebné věci nahoru do kopců a zase dolů. Ale nikdy předtím jsem podobný systém neviděla. Pořád mě fascinuje, jak vynalézaví lidé jsou.
Jak listopad ubíhal, blížily se moje narozeniny. Jsem hrdé dítě listopadu, i když mě narozeninové oslavy zrovna netěší. Jak stárnu, mám z nich stále menší raodost. Takže jsem neměla zrovna velký důvod oslavovat své nadcházející dvacáté deváté narozeniny. Ale ať už to byl osud, či náhoda, pár dní před narozeninami jsem seděla s celou rodinou u oběda a diskutovalo se o tom, kdo chce jaký dárek. A tedy i kdy máme narozeniny. Takže brzy vyšlo najevo, že ty moje jsou přímo za dveřmi. A protože moje hostující maminka je akční, uspořádala mi narozeninovou párty! Upekla mi dort a dokonce měl i svíčky! Tatínek rodiny udělal domácí pizzu a děti nakreslily narozeninová přání. Možná to zní naprosto triviálně, ale pokud jste tisíc kilometrů od domova a lidé, kteří jsou prakticky vašimi zaměstnavateli, dělají všechno proto, abyste se cítili jako doma, je to kouzelné. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná, že moje narozeniny vyšly najevo. Moje hostující rodina mi opravdu pomohla cítit se, jako bych byla doma. A za to jsem jim neuvěřitelně vděčná.
V době svých narozenin jsem měla také štěstí na počasí. Bylo krásně a s mojí au-pair kamarádkou Jo jsme vyrazily na další malý výlet. Tentokrát jsme si vybraly horu Mont Pèlerin, která se tyčí nad Vevey. Mont Pèlerin je „jen“ 1079 metrů vysoký kopec. Takže po našem výšlapu na Rochers de Naye jsme tento výlet pojaly jako relaxační procházku na nedělní odpoledne.
Nejdřív jsme zamířily k zubačce ve Vevey, která vede přímo na Mont Pèlerin. Zubačku postavili v roce 1899 a je 1584 metrů dlouhá. Dnes je linka plně automatizovaná a cesta na vrchol v 804 metrech zabere jen deset minut. Ale těch deset minut je plných úžasných výhledů na vinice, Vevey a Ženevské jezero. Ačkoli musím přiznat, že z úhlu, kterým zubačka stoupá, se mi trochu zvedal žaludek. Maximální sklon dráhy je 54 %. Ne že by vám nebo mně to číslo pomohlo si to živě představit, ale můžu vám říct, že ten úhel vypadá hodně nebezpečně.
Od vrcholu dráhy jsme ušly jen pár metrů, než jsme se hladově sesunuly na lavičku a rozhodly se dát si sváču. Protože tak už to s námi chodí – jezdíme na výlety, užívame si výhledy na švýcarskou krajinu a jíme. Lavička, kterou jsme našly, byla přímo nad kostelem Chapelle St.-Joseph du Mont Pèlerin. Je tam i malá vyhlídka s opravdu úžasným výhledem. Musím říct, že mě opravdu chytil za srdce, protože jsem od tohoto místa nic moc nečekala. Po výšlapu na Rochers de Naye jsem si neuměla představit, že by z nižší hory mohl být podobně dechberoucí výhled. Mýlila jsem se. Mont Pèlerin ukazuje okolní krajinu z úplně jiné perspektivy a já se do tohoto výhledu naprosto zamilovala.
S plnými bříšky jsme následovaly turistické značení a vydaly se na vrchol hory. Jakmile jsme zahnuly z hlavní cesty mezi domy, ocitly jsme se v idylické krajině plné zelených luk a pastvin.
Nebyly jsme ten den zdaleka jediné, kdo si přišel užívat sluníčko. Spousta lidí měla stejný nápad. Ale docela nás překvapilo, že jsme cestou potkaly i buddhistického mnicha. Později jsem se dozvěděla, že je na Mont Pèlerin buddhistický chrám s mezinárodní školou pro tibetsko-buddhistická studia. A stojí jen několik kroků nad naší lavičkou. Samozřejmě jsme si jej nevšimly – byly jsme příliš zaneprázdněné krajinou.
Náš cíl byla věž Plein Ciel, která se nachází na vrcholu Mont Pèlerin. Je to telefonní vysílač s výtahem, který vede na panoramatickou vyhlídku ve výšce 1080 metrů. Sice jsme věděly, že bude kvůli covidu zavřená, ale chtěly jsme mít na naší procházce nějaký cíl.
Jakmile jsme došly k věži, otočily jsme se a zamířily stejnou cestou zpět. Daly jsme si na čas, užívaly si výhledy na krajinu, udělaly spoustu šílených fotek a prostě jen tak blbly. Také jsem dostala od Jo dárek. Dala mi báseň. Asi jsem se o tom nezmínila, ale moje kamarádka píše básně v angličtině a polštině. Několik jejích básní dokonce vyšlo v Polsku v kompilaci místních autorů. A od téhle talentované mladé autorky jsem dostala svoji vlastní báseň. Dovolila mi se o ni podělit:
Musela jsem na tebe čekat
Dva měsíce
Není to moc, ale věř mi
Že samota chutná jako věčnost
Po mých tvářích stékala sůl
Protože jsem na tebe musela čekat
Dve měsíce,
Drahá!
Ztratila jsem se tolikrát
Hledala jsem smysl– bez výsledku
A vše co jsem musela udělat
Čekat na tebe
Tvá slova mi dala naději
A podporu – sebevědomí
Potřebovala jsem pár očí
Které pochopí,
Děkuji.
Protože čas s tebou utíká
Mezi mými prsty
A radost šustí v listech
Koupeme se ve slunci
Na dobytých vrcholcích,
Drahá!
Vypadáš krásně, když se usmíváš
Měla bys vědět,
že žádný náhrdelník tě tak neozdobí.
Tohle byl jeden z důležitých momentů v mém životě. Kdybych druhý den zemřela, zemřela bych s pocitem, že jsem nežila nadarmo. Na chvíli jsem byla tam, kde mě někdo potřeboval. I když jsem si do té chvíle vůbec neuvědomila, jak důležité pro ni naše společné výlety byly. A teprve jsem začínala chápat, jak důležitá je ona pro mě. Jak moc mi v životě chyběla kamarádka, jako je ona. Doma mám úžasné přátele. Chodíme na oběd, na kafe a mluvíme o vážných tématech. Ale najednou jsem si uvědomila, že mi chybělo mít vedle sebe někoho, s kým se můžu chovat jako naprostý idiot a kdo mě za to nebude soudit. Naopak mě v tom povzbudí. A takovou kamarádku jsem našla právě v Jo.
Takže co dodat? Ve Švýcarsku jsem oslavila devětadvacet. Daleko od rodiny, přátel, ale necítila jsem se osamělá. Právě naopak – milovaná, potřebná a doceněná. A to všechno díky úžasným lidem, které jsem potkala ve Švýcarsku.
