JustJess
První polovina listopadu byla úžasná. Naprosto dechberoucí. Se spoustou krásných, slunných dnů, které vypadaly spíše jako duben než listopad. Dokonce i některé stromy měly stejný pocit, protože začaly kvést. Ale jak se blížil konec měsíce, postupně jsem propadala depresi.
Vím, že jsem na to neměla právo. Žila jsem si jako královna a pracovala pro skvělou rodinu. Byla jsem zajištěná a v bezpečí. Mezitím ale doma v Česku lidé ztráceli práci a žili v neustálé nejistotě. Věděla jsem, že nemám proč propadat depkám, ale i tak jsem se poprvé po třech a půl měsících začínala cítit sama a popadala mě ponorková nemoc.
Myslím, že ďábel byl ukrytý v detailech a malých událostech, kvůli kterým jsem se začala cítit mimo sebe. Jako například fakt, že průzkumy okolí byly v tu chvíli prakticky nemožné. Teplota spadla a počasí se změnilo v opravdovou zimu. Původně jsem zamýšlela strávit své zimní dny v muzeích a galeriích, ale vzhledem k tomu, že všude kolem bouřila druhá vlna covid-19, všechny instituce byly zavřené. Šance vidět něco nového nebo potkat nové lidi se blížila nule. A bože, jak jsem potřebovala nové zážitky.
Předtím jsem si to neuvědomila, ale mé malé výlety mě vlastně držely zaměstnanou a šťastnou. Protože práce au-pairky se rychle změní v rutinu. Uvařit, uklidit, vyprat, vyžehlit, zavézt děti do kroužků a opakovat. Není to zrovna největší vytížení na mozek a já jej byla zvyklá v práci používat hodně. Takže jsem se snažila zabavit se francouzštinou, psaním článků, hudbou i cvičením. Ale někdy jsem se prostě načapala, že se mi nic nechce.
Hádám, že by mi nejeden čtenář teď nafackoval. Upřímně, tenkrát jsem chtěla nafackovat sama sobě. Měla jsem jedinečnou příležitost soustředit se na sebe, dát si pauzu a dělat věci, které jsem opravdu chtěla. Ale stejně jsem měla pocit, že to nestačí. Bez ohledu na to, jak těžce jsem na sobě pracovala, přišlo mi, že jen plýtvám časem. Ale to je můj dlouhodobý problém. Problém, který si beru všude s sebou. Pocit, že život je příliš krátký a utíká mi mezi prsty.
Začaly mi chybět i detaily z mého života v Česku. Když vynechám rodinu a přátele, nejvíc mi chybělo jídlo. A možnost zajít si do města na čínské nebo indické jídlo. Bože, udělala bych cokoliv pro talíř chicken mango nebo pro rýžové nudle s kuřecím. Nebo sushi. Samozřejmě, všechny tyhle restaurace jsou ve Švýcarsku také. Ale jíst v nich je hrozně drahé a já si to jako au-pair nemohla dovolit. Buď bych si dopřávala jídlo, nebo šetřila na cestování. Nemohla jsem mít obojí. Takže přirozeně cestování vyhrálo.
Také mi začalo chybět pečení. Hodně. Doma jsem to měla trochu jako hobby. Po večerech jsem pekla dorty nebo dezerty. A pak jsem musela svolat své přátele, aby je přijeli sníst, protože jsem toho většinou upekla moc. Tady mám sice děti, kterým mohu péct, ale nějak se mi nedaří trefit do jejich chutí. I když jsem se hecla a upekla něco z místní kuchařky, nesnědli toho ani polovinu. Jsou prostě zvyklí na jiné druhy sladkostí a já takové upéct neumím. Ale to není ničí chyba. Je to prostě kulturní rozdíl. A přiznávám, že zrovna kvůli tomuhle mi opravdu hodně chybí domov.
Ale byly tu další důvody, proč na mě padala deprese. Dva z nich byly opravdu velké. Blížily se Vánoce a já neměla ponětí, jestli se mi podaří vrátit na svátky domů. Situace s covidem v Česku se sice lepšila, ale pravidla pro cestování mi stále nedovolovala cestovat bez PCR testu na obou stranách –v Česku i ve Švýcarsku. A tenkrát to nebyla úplně levná sranda. Těšila jsem se, že uvidím rodinu a vymazlím našeho psa až do bezvědomí. Ale když jsem se tak dívala na celou situaci, bylo velmi pravděpodobné, že se na svátky prostě domů nedostanu.
Druhá záležitost, která mi neustále poletovala hlavou, bylo rozhodnutí, jestli zůstanu ve Švýcarsku další půlrok, nebo ne. Moje au-pair smlouva končila v únoru. Moje hostující rodina sice chtěla au-pair na celý rok, ale já preferovala smlouvu jen na šest měsíců. Nebyla jsem si jistá, jak zvládnu být daleko od rodiny a přátel a také jsem měla v hlavě jiné dlouhodobé plány. Zůstávat celý rok ve Švýcarsku jako au-pair do mých plánů prostě nezapadalo.
Mluvila jsem o tom s mojí hostující mámou. Oni měli zájem, abych zůstala. Bylo to celkem logické. Nemuseli by hledat někoho nového, dělat znovu všechno papírování, ukazovat jí okolí a zvykat si na ni. A to je nejtěžší pro děti. Viděla jsem sama, že jim zabralo dva měsíce, než mi začaly aspoň říkat jménem. Musí být opravdu těžké vzít si do svého domova cizince a zacházet s ním, jako by byl členem rodiny. A tenhle proces opakovat každý rok.
Sečteno a podtrženo, pokud bych chtěla odejít, rodina to potřebovala vědět před Vánoci, aby měli čas najít někoho nového. To mi dávalo tři týdny, abych se rozhodla, jakým směrem se bude můj život ubírat další půl rok. A jak mi tohle přemýšlení drásalo nervy.
Bylo tolik důvodů proč zůstat. Protože moje francouzština by po půl roce stála za zlámanou grešli. Protože najít si práci kdekoli ve světě bylo za doby covidové těžké. A protože to obecně dávalo smysl. Ale já nesnáším dělat rozhodnutí z rozumu. Zvlášť pokud mě srdce táhne někam jinam. A čím víc mi někdo říká, že bych měla zůstat, tím méně se mi chce. Začínala jsem se cítit jako teenager v období vzdoru.
Celé je to o tom, že jsem tak nějak instinktivně věděla, že nechci zůstat déle než šest měsíců. Ne že bych se chtěla rychle vrátit do Česka, to vlastně nikdy nebylo v plánu. Ale chtěla jsem se přesunout na další místo. Poznat zase něco nového. A teď, když už jsem byla ve Vevey déle než 3 měsíce, věděla jsem proč. Začínala jsem být nesoustředěná. A potřebovala jsem, aby moje mysl byla čistá a ostrá. Stěhování na nové místo by opět zostřilo moji pozornost.
Každopádně šance, že ve Švýcarsku zůstanu, byla více než 85 %. Ne protože to bylo rozumné, ale protože jsem během zimních měsíců neměla možnost vidět víc, než co mám přímo před nosem. A ve Švýcarsku je tolik míst, které jsem chtěla navštívit. Například Sion, Luzern nebo Ženevu. Chtěla jsem pokořit spousty horských vrcholků a alespoň zahlédnout Matterhorn. Protože tuhle šanci už znovu dostat nemusím. Švýcarsko je pro mě z pozice turisty prostě moc drahé. Ale jako au-pair? Moje pozice je lepší. Už jsem v zemi a mám základnu, do které se můžu vracet. A to je pro mě ten největší důvod, proč zůstat. A pravděpodobně to tak dopadne. I když jsou části mě, které se prostě chtějí sbalit a odejít, cítila jsem, že se budu opět řídit rozumem. Protentokrát.
Prvního prosince jsem se opět probudila v depresi. Ale aspoň jsem se vzbudila do krajiny pokryté sněhem. To mi zlepšilo náladu. Nemohla jsem se dočkat, až si postavím sněhuláka!
