JustJess
Déle než měsíc jsem sledovala zasněžené vrcholky hor v okolí. Rochers de Naye, Le Grammont a dokonce i níže položené Les Pléiades byly pokryté bílou peřinou. Ale tady dole u jezera nic. Doslova a do písmene nic. Takže pokud sníh nehodlal přijít za mnou, ke břehu jezera, nezbylo mi nic jiného, než se vydat do hor za ním.
Já a moje polská kamarádka Jo toho máme hodně společného. Obě rády zkoumáme nová místa, obě máme rády horskou turistiku a obě milujeme sníh. Takže bylo celkem přirozené, že když jsem začala plánovat malý výlet do zasněžených hor, vymýšlela jsem jej i jako překvapení pro Jo. Řekla jsem jí, že někam v neděli pojedeme, ale neřekla jsem kam. Jen aby si vzala teplé oblečení.
Naším cílem byla hora Les Pléiades (Plejády). Hora, kterou jsem navštívila už na podzim. Zvolila jsem ji, protože to není daleko a výlet tak neudělal díru do našeho už tak malého předvánočního rozpočtu. No, tedy není to tak úplně pravda. Vlak na vrchol hory stojí 18 franků a dalších 18 franků cesta dolů. Takže jsem poprvé požádala svoji hostující rodinu o zapůjčení auta. Nabízeli mi jej dříve už vícekrát, ale já raději jezdím vlakem. Tentokrát bylo ale lepší zvolit auto, protože to lépe sedělo do mého plánu s překvapením.
V neděli ráno jsme tedy vyrazily do domu mých zaměstnavatelů. Řekla jsem Jo, že si tam musím něco vzít, než pojedeme na výlet. Bylo to naprosto dokonale naplánované překvapení. Vzala bych si auto a prostě ji odvezla až na vrchol hory, aniž bych prozradila, kam vlastně jedeme. Jenomže přímo před domem jsem potkala tatínka rodiny a dali jsme se do řeči. Samozřejmě se mě hned zeptal, jestli jsem si přišla pro auto a jestli jedeme na Les Pléiades. Takže překvapení bylo na místě vyzrazeno a Jo se tomu smála pod vousy. No, to se holt stává. Aspoň jsem ji rozesmála, když už jsem ji nemohla překvapit.
Les Pléiades není od Vevey daleko. Už dříve jsem zmínila, že vidím tuhle horu z okna. Ale cesta autem vede horskými serpentinami, takže je delší, než jsme byste možná očekávali. Trochu jsem se bála, protože nejsem zvyklá řídit na sněhu. Naštěstí je ale Švýcarsko na zasněžené cesty připravené, takže silnice byla krásně čistá a průjezdná. Jela jsem ale pomalu a opatrně, protože velkou část cesty jsme jely v husté mlze. Jakmile jsme se ale dostaly nad mraky, naskytl se nám nádherný pohled. A čím výše jsme stoupaly, tím hezčí pohled to byl –skutečná zimní pohádka. Všechno bylo pokryté sněhem, který se blyštil v ranním slunci, a stromy se ohýbaly pod jeho tíhou. Bylo mi opravdu jedno, že je za mnou pět dalších aut, ve kterých mě patrně řidiči proklínali, že jedu moc pomalu.
Po půl hodině jsme dorazily na parkoviště, které se překvapivě rychle plnilo. Lyžařský areál byl zatím zavřený, takže jsme moc nechápaly, co tam všichni ti lidé dělají. Došlo nám to ale velice rychle. Jen pár kroků od parkoviště byla malá sjezdovka, která fungovala jako bobový park pro děti. Byla tam spousta rodin s boby, sáňkami a pekáči a užívali si sněhu. Musím přiznat, že mě mrzelo, že jsem o tom nevěděla dřív. Vsadím se, že by mi moje rodina nějaké boby půjčila.
Místo bobování jsme tedy vyrazily na malou sněhovou procházku. Doufala jsem, že to bude v pohodě jen v zimních botách, protože Les Pléiades je většinou lokalita pro sněžnice. Naštěstí ale nebyl areál ještě stále oficiálně otevřený, takže nás nikdo nevyhodil a ani jsme nikde nezapadly.
Počasí se ten den měnilo hrozně rychle. Chvíli jsme se dívaly na dechberoucí výhled na Rochers de Naye a za pět minut nebylo vidět na 10 metrů. Naštěstí jsem ale věděla, kam míříme – na vrchol Les Pléiades.
Jak jsme pomalu stoupaly, přešly jsme zatím nepřipravené lyžařské sjezdovky. Ski areál má tři modré a tři červené sjezdovky, pět stezek pro běžkaře a několik stezek pro sněžnice. Není to největší lyžařský areál v okolí, ale spolu se sjezdovkami na Rochers de Naye je nejblíže k Ženevskému jezeru. Navíc se tam dá dostat jednoduše vlakem. Nicméně jak jsem zmínila, areál zatím nebyl otevřený. Otevíral se týden před Vánoci a já jsem přemýšlala, jestli budu mít v budoucnu možnost si tam zalyžovat. Bohužel všechno mé lyžařské vybavení bylo v Česku a pronájem lyží ve Švýcarsku byl trochu mimo mé finanční možnosti. Takže jsem mohla opravdu tak maximálně doufat.
Po cestě na vrchol jsme se několikrát zastavily, abychom si udělaly fotky a zatancovaly si. Ano, čtete dobře. Zatancovaly si. Opravdu jsme tancovaly na vrcholku zasněžené hory. Proč? No, řekněme, že jsme předchozí večer byly ve velmi dobré náladě a rozhodly se nacvičit choreografii, co jsme našly na YouTube. Chtěly jsme z toho udělat náš tanec, který budeme tančit v každém místě, kam se dostaneme, a pak si z toho poskládáme video. A protože jsme obě naprosto úžasné tanečnice, nebylo to ani trochu trapné. Jen doufám, že to video nikdo nikdy neuvidí.
Velmi pomalu jsme se tedy dostaly až na vrchol Les Pléiades. Na louce, kde byly v letních měsících umístěné astro objekty (zde odkaz na starší článek), byl jen sníh, sníh a lavička. Tu jsme rychle zabraly a vytáhly si oběd. Tradiční sendviče a jablkový koláč, který jsme připravily předchozí večer. Já jsem neustále ryla do Jo, aby jedla rychleji. Protože jsem si chtěla postavit sněhuláka. Už to bylo spoustu let, co jsem naposledy nějakého stavěla.
Naše sněhuláčí dílo nám zabralo alespoň hodinu. Sníh moc nelepil, takže to dalo dost práce. Ale uspěly jsme a dost jsme se u toho bavily. Prostě jsme dělaly hlouposti, zatímco sluníčko se střídavě schovávalo a vycházelo z mraků. Ale výsledek našeho snažení stál za to. Náš sněhulák byl krásný pankáč s očima ďábla a hrdým označním „CZ-PL“. Bylo fajn mít konečně v naší partě muže. Skutečného, věrného muže, kterého jsme si samy stvořily a kterého jsme musely nechat na místě, aby roztál. Jaká srdcervoucí situace. Jen by mě zajímalo, jak dlouho tam skutečně vydržel. Pokud jste čistě náhodou byli v zimě 2020/2021 na Les Pléiades, a potkali našeho sněhuláka, dejte mi vědět!
Pomalu byl čas vrátit se zpět k autu. Vzaly jsme to druhou stranou hory –doufala jsem, že budeme mít štěstí a uvidíme Ženevské jezero. Když jsem byla na místě poprvé, tak jsem tuto vyhlídku nenašla. Tentokrát jsem ale s jistotou věděla, kde je. Naneštěstí v tu dobu padla těžká mlha a skryla celé Les Pléiades do bílého oparu. Nebylo vidět ani na několik metrů dopředu. Přiznám se, že to bylo trochu děsivé, zvlášt proto, že v okolí nikdo nebyl. Jen my, les, sníh a ta bílá mlha.
Zanedlouho jsme se vrátily na cestu a zamířily k autu. Bylo to úžasné odpoledne a připomínka toho, jaké štěstí ti Švýcaři vlastně mají. Jsou tu jezera, kde se mohou v létě koupat, i hory, kde mohou v zimě lyžovat. I když bydlím ve městě, mám panenskou přírodu na dosah ruky. Kdykoli potřebuji, mohu se tam vydat a vydechnout si. Místní mají opravdu štěstí, že žijí na tak bezvadném místě.
