Když jsem se v minulých kapitolách zmínila, že vaření bude velkým tématem celého mého pobytu, nedělala jsem si srandu. Protože vařit pro 3 děti, z nichž každé miluje a nesnáší něco jiného, je… občas o nervy. Ale začínám si zvykat na to, že nemůžu vždycky potěšit všechny. Jsou spokojení, jen když udělám těstoviny, ale já na druhou stranu… miluji ty dny, kdy nejíme těstoviny.
Nejde o to, že bych neměla těstoviny ráda. Jen nejsem zvyklá jíst jich tolik. Můj těstovinový limit v Česku byl třikrát za měsíc. Teď je do sebe soukám třikrát týdně… někdy i vícekrát. A pro ženskou, která je zvyklá na stravu založenou na mase a těžkých smetanových omáčkách, je to poměrně změna. Občas mám pocit, že moje tělo se samo mění v těstovinu.
Ale to, že jíme tolik těstovin, má i ekonomické důvody. Dokonce i já (které momentálně lezou těstoviny i ušima) si kupuji balíčky plněných těstovin v polotovarech, prostě protože je to levné. Je velký rozdíl mezi tím, když koupím 3 balíčky raviol plněných špenátem a mozzarellou za 7 franků a jím je 4x až 5x a když koupím 250 gramů kuřecích prsou za 10 franků a vydrží mi tak na oběd a večeři. Maso ve Švýcarsku je opravdu hodně drahé, takže není překvapením, že každý je prostě nemůže mít na denním menu. Ale dokud moje dětičky milují těstoviny, je to v pohodě. Já si na to prostě zvyknu. Aspoň do té doby, než se naučím vařit více a la Swiss receptů.
Co jsem si tu ale zamilovala, jsou například kiše. Doma jsem je moc často nevařila, protože jsem si vždycky musela udělat vlastní těsto, pak nějakou náplň a zabíralo to hodně času. Prostě jsem v tom hledala zbytečné složitosti. Ale tady? Moje hostující máma mě naučila rychlou formu kiše. Prostě koupí listové těsto, rozehřeje na pánvi nějakou nastrouhanou zeleninu s vajíčky a bílým jogurtem, pak směs naplácá na listové těsto a upeče. Za 20 minut máme skvělé jídlo, které všichni milují. Také jsem přišla na to, že to skvěle funguje se špenátem a kousky mozzarelly. Bůh žehnej osobě, která vynalezla listové těsto.
Ale co pořád nemůžu rozlousknout, je pečení. Doma jsem byla zvyklá péct hodně, ale tady to nikdy nedopadne tak, jak bych chtěla. Největší záhadou je pro mě mouka. Mají jí tady spoustu typů – mouku na vánočku, na chleba, na dort, na špecle atd. Ale ve výsledku je to všechno ta stejná hladká bílá mouka. Doma máme 3 typy mouky a upečeme s nimi všechno. Ale tady? Ne! Ani náhodou. Jsem zcela ztracená bez polohrubé mouky. A to ani nemluvím o tom, že každý dezert, který upeču, je cítit po vajíčkách, což je hnusné a většinou mě to donutí vyhodit ten koláč celý. Z tohohle jsem opravdu na nervy a mám pocit, že jsem vlastně nikdy neuměla péct. Nejspíš si budu muset koupit nějakou kuchařku se švýcarskými recepty… nebo se vzdát pečení úplně. Ještě si nejsem jistá, na který z těchto scénářů to nakonec dopadne.
Ve třetím týdnu mého pobytu se můj pracovní rozvrh poprvé dostal do plných otáček. Dětem začaly kroužky a já začala přepínat mezi nervózní kuchařkou a taxikářkou. Dvě z mých pracovních odpolední vypadají asi takto: Zavezu první dítě na kroužek, rychle se vrátím domů, abych mohla zavést druhé dítě na jiný kroužek. Pak se vrátím pro první dítě, vyhodím je doma a vezu na kroužek třetí dítě. A tento proces se opakuje vícekrát za odpoledne. To je samozřejmě trochu nadneseně řečeno, ale tak nějak to zhruba vypadá. Moje děťátka mají opravdu hodně aktivit a já jim to přeju. Když jsem vyrůstala, neměli jsem tolik možností a nebo jsem o nich neměla ani ponětí. A nebo jsem byla až moc introvert, abych se do čehokoliv zapojila… ale to už je zase jiný příběh.
Řízení je ve Švýcarsku trochu jiné než doma. Je tu hodně kruhových objezdů. Myslím, že nebudu až tak přehánět, když řeknu, že 60% všech křižovatek jsou vlastně kruhové objezdy. V našem městečku je fůra malých, které poznáte jen podle lehce vyvýšeného červeného kruhu namalovaného na zemi. Velmi nenápadné řešení. Ale v okolí je tu také několik dvojitých kruhových objezdů ze kterých se mi opravdu vaří mozek. Zvlášť v odpolední špičce.
Další zajímavostí u těchto kruhových objezdů je, že řidiči používají také levý blinkr,pokud neopouští objezd prvním výjezdem. Co jsem tak pochopila, tak to není dopravní pravidlo, ale 95% řidičů tuhle signalizaci používá a očekává, že ji použijete i vy. Protože pokud neblikáte doleva, automaticky předpokládají, že vyjedete prvním výjezdem, a vyrazí na kruháč. Viděla jsem pár situací, kdy řidič nepoužil levý blinkr a málem skončil v jiném autě. Už se nemůžu dočkat, jak si budou čeští řidiči ťukat na čelo, až budu doma blikat na kruháčích oběma blinkry. Přesně vím, co se jim bude honit hlavou: “ŽENSKÁ ZA VOLANTEM!” 😀
Obecně řečeno, řidič ve Švýcarsku musí být ještě mnohem obezřetnější. Například chodci mají absolutní přednost a opravdu se tu na přechodech nerozhlíží. Prostě jdou. Ale na druhou stranu jich zase většina vděčně zamává za to, že jste opravdu zastavili a nepřežvejkli je, což je příjemné. Také je tu ve městech hodně parkovacích míst, která zabírají prakticky půlku jízdního pruhu. Takže pokud jede auto z druhého směru, musíte počkat, než bude volno (logicky). A nebo vás řidič na druhé straně pustí, což se stává… podivuhodně často. Těžko si umím představit, že by se něco takového stalo doma. Spíš by to dopadlo tak, že by si řidiči stěžovali, že ta parkovací místa zdržují provoz, a nakonec by je město bylo nucené zrušit. Ale tady jsem ve Švýcarsku! Řidiči jsou většinou zdvořilí a tolerantní k ostatním na silnici. Což je inspirativní a příjemné… a v Česku neaplikovatelné. Ale možná se mýlím… doufám, že se mýlím.
Každopádně, kromě mého zaměstnání jako Au-pair mám také své volné víkendy. Což je ideální čas si zarelaxovat a prozkoumat okolí. Můj původní plán na neděli byl vyrazit do hor a konečně se podívat na tohle místo z jiné perspektivy, ale předpověď počasí hlásila déšť, takže jsem se rozhodla neriskovat. Místo toho jsem zvolila náhradní plán – Festival fotografií ve Vevey, který začal v sobotu 5.9.2020.
Mám opravdu štěstí, protože nejen, že se tento festival koná jen jednou za dva roky, ale také protože covidové restrikce byly v tuhle dobu povolené dost na to, aby se festival vůbec mohl konat. Většina akcí tento rok takové štěstí neměla. Takže mám opět pocit, že jsem ve správnou dobu na správném místě.
Koncept Bienále fotografií (Festival Images Vevey) je prakticky muzeum pod otevřeným nebem. Po dobu tří zářijových týdnů je město plné fotografií mezinárodně známých autorů a ukazuje to nejlepší ze současné fotografie. Najdete zde fotografie ve velkých formátech na zdech fasád i menší výstavy v parcích nebo místních muzeích.
Letošním tématem festivalu se stalo Neočekávané (“Unexpected. Le hasard des choses”). Autoři postavili Bienále kolem náhody jako prvku, který spojil zvolená umělecká díla. Některá vystavená díla se tohoto tématu dotýkají hravě, jiná v plné vážnosti. Společně ukazují neočekávané momenty ze života společnosti.
Bienále mělo 49 zastávek roztroušených po městě a to bylo trochu moc na to, abych všechno zkoukla v jediný den. Takže jsem si prošla jen část a zbytek jsem nechala na následující týdny.
Na své cestě venkovními expozicemi jsem se několikrát zastavila u kovové struktury s plexiskly, umístěné na břehu Ženevského jezera. Instalace plná barevných obrázků hravě ukazovala horu Grammont, která se tyčí na druhém břehu jezera. Autorka Penelope Umbrico vyfotila svým mobilem fotografie hor, které našla na sociálních médiích. Poté aplikovala filtry pomocí mobilní aplikace a výsledné fotografie vytiskla na plexisklo. Umístit reprodukci reprodukce v kontrastu s originálním objektem je zajímavý nápad. Zajímá mě, kdo má ve skutečnosti více shlédnutí? Fotky na sociálních sítích? Barevné reprodukce na Bienále? Nebo hora Grammont?
Další zajímavou sérií fotografií byly Potápějící se Maledivy (Diving Maldives), od Edoardo Delille a Giulia Piermartiri. Autoři zkombinovali fotografie potápěčů a podmořského života s fotografiemi obyvatel Malediv v jejich domovech, zaměstnáních a na dalších místech denního života. Kombinace tmavě modré mořské vody s denními životy vytvořila poetickou, ale zároveň úzkostnou podívanou. Autoři poukazují na to, že Maledivy budou patrně první zemí, která zmizí vlivem klimatické změny. Podle průzkumů bude 80% souostroví pod vodou do roku 2050.
Opravdu se mi líbí být na čerstvém vzduchu, zatímco zkoumám umělecká díla. Přináší to další rozměr vnímání a nutí mě brát umělecké dílo jako součást veřejného prostoru. Což by teoreticky mělo být samozřejmostí, ale pochybuji, že to tak ještě je. Kolikrát se zastavíme, abychom obdivovali sochu nebo architekturu? Hádám, že moc často ne… Jsme moc zaneprázdněni našimi zaměstnáními a také mobilními telefony. Akce, jako jsou tyhle, nás pak donutí dívat se kolem sebe. I když si na to musíme udělat čas.
Legrační fakt na konec:
Zatímco jsem si procházela Bienále, zastavila jsem se na kebab. A nechutnal mi. Tedy, bylo skvělé zase si dát maso, ale hádám, že můj život už nikdy nebude stejný po tom, co jsem si zvykla jíst u Roy Kebab doma v Brně. Tenhle zatracený fastfood mi opravdu chybí.
Ta výstava vypada paradne. 😍
No s temi řidiči nevim nevím, tam kde bydlim ja, se radsi pořádně rozhlidnu, jinak by me neco uz párkrát sejmulo. 😅